Jdi na obsah Jdi na menu
 


Půlnoční slunce - 1. První pohled

28. 1. 2012

 Dnes se všichni kolem zabývali triviálním dramatem a to novým přírůstkem do malého počtu studentů. Chvíli mi zabralo než jsem si je utřídil. Spatřil jsem nový obličej, který se opakoval v myšlence za myšlenkou z každého možného úhlu. Jen obyčejná lidská holka. Vzrušení nad jejím příchodem bylo nudně předvídatelné, stejně jako když probudíte zvědavost dítěte nějakým lesklým předmětem. Polovina natěšených kluků si už představovala sama sebe jak s ní chodí a to jenom kvůli tomu, že pro ně byla něčím novým na pohled. O to víc jsem se snažil abych jejich myšlenky přestal vnímat.

 Pouze čtyři hlasy jsem blokoval spíše ze zdvořilosti než z nechuti, mou rodinu, mé dva bratry a dvě sestry, kteří už byli tak zvyklí na nedostatek soukromí v mojí přítomnosti, že to jen zřídka dávali najevo. Snažil jsem se jim poskytovat co nejvíc soukromí. Když jsem se tomu mohl vyhnout, snažil jsem se je neposlouchat. Můžu se pokoušet jak chci, přes to já ale stále……….vím.

 Rosalie myslela jako obyčejně na sebe. Zachytila obraz svého profilu v odrazu něčích brýlí a dumala nad svou vlastní dokonalostí. Rosaliiny myšlenky byly mělkým jezírkem pouze s několika překvapeními.

 Emmett zuřil kvůli wrestlingovému zápasu, kterým se zabýval společně s Jasperem během noci. Sebral bych všechnu jeho omezenou trpělivost a čekal bych až skončí školní den abych připravil odvetu. Opravdu u Emmettových myšlenek jsem si nikdy nepřipadal vlezlý, protože on si nikdy nemyslel nic, co by pak nepověděl nahlas ostatním anebo to, co by před nimi neuskutečnil. Cítil jsem se trochu vinen kvůli čtení myšlenek ostatních, protože jsem tušil, že jsou tam i věci, o kterých si nepřejí abych se dozvěděl. Jestli Rosaliiny myšlenky byly mělkým jezírkem, tak potom ty Emmettovy byly jezerem bez jediného stínu, zrcadlově čisté.

 A Jasper……..trpěl. Potlačil jsem povzdech.

 Edward. Alice pomyslela na moje jméno a hned tak získala moji pozornost. Bylo to úplně stejné jako kdyby moje jméno vyslovila nahlas. Byl jsem šťastný, že mé jméno už naštěstí vyšlo z módy, protože bylo otravné, že pokaždé když někdo pomyslel na jakéhokoliv Edwarda, moje hlava se k tomu člověku automaticky otočila.

 Tentokrát se má hlava neotočila. Alice a já jsme byli velmi dobří v našich soukromých rozhovorech. Jen zřídka nás u nich někdo chytil. Oči jsem stále upíral na pukliny v omítce. „Jak je na tom?“, zeptala se mě Alice. Zamračil jsem se, jen na mých ústech nastala malá změna. Nic takového co by upoutalo pozornost druhých. Vlastně bych se jednoduše mohl mračit jen tak z nudy. Alicin mentální tón mě okamžitě znepokojil, viděl jsem v její mysli, že sleduje Jaspera periferním zrakem. Je tady nějaké nebezpečí? Zkoumala blízkou budoucnost přeskakujíc jednotvárné vize a hledala příčinu mého zamračeného pohledu. Pomalu jsem pootočil hlavu doleva, stále koukajíc na čáry ve stěně, povzdychnul jsem si a pak se otočil zpátky doprava, zpátky k puklinám na zdi. Pouze Alice věděla, že jsem zakroutil hlavou. Uklidnila se. Dej mi vědět až se to stane příliš hrozným. Upřel jsem oči na chvilku na strop a pak zase zpátky dolů. Děkuji, že to děláš. Byl jsem rád, že jsem nemohl odpovědět nahlas. Co bych jí tak asi řekl? „Potěšení na mé straně?“ To by bylo asi těžko pravda. Netěšilo mě poslouchat Jasperovo usilovné snažení. Bylo vážně nezbytné abychom tak hodně experimentovali? Nebylo by bezpečnější připustit si, že možná nikdy nebude schopen zvládnout svou žízeň tak jako zbytek z nás a neposune mezní hranice? Proč flirtovat s katastrofou? Byly to už dva týdny od našeho posledního loveckého výletu. Pro nás ostatní to nebylo zas až tak obtížné těžké období. Tu a tam trochu nepohodlné, obzvlášť když člověk přišel až příliš blízko, zejména pokud vítr foukal špatným směrem. Ale lidi jen výjimečně přišli příliš blízko k nám. Jejich instinkty jim napovídaly to, co by jejich rozum nikdy nepochopil a to to, že jsme nebezpeční.

 Jasper byl právě teď velice nebezpečný. V ten okamžik malá holka na okraji jednoho z nejbližších stolů pohlédla k nám, přestala si povídat se svou kamarádkou. Pohodila při tom svými krátkými světlými vlasy, které si prohrábla prsty. Radiátory přivanuly přímo naším směrem její vůni. Už jsem si zvykl na pocit, který doprovázel ucítění lidské vůně, na suchou řezavou bolest v hrdle, na pocit prázdného žaludku, touhy ho naplnit, na automatické napnutí svalů, na nadměrné proudění jedu v ústech…….. To vše bylo zcela normální, obvykle jednoduché to ignorovat. Bylo to pro Jaspera obtížnější jen teď, s pocity silnějšími, dvakrát takovými, sledoval jsem jeho reakci. S dvojnásobnou žízní lépe řečeno než jakou mívám já.

 Jasper nechal své představy aby od něj odešly. Představoval si to, představoval si sám sebe jak vstává ze své židle nacházející se vedle Alice a chystá se postavit vedle té prťavé holky. Přemýšlel o tom, že se k ní nakloní jako kdyby jí chtěl pošeptat něco do ucha a přitom nechá své rty dotknout se křivky na jejím krku. Představoval si jak by cítil horké proudění tepu pod její jemnou pokožkou, pod svými ústy……

 Kopl jsem do jeho židle.

 Na okamžik se setkal s mým upřeným pohledem a pak se podíval dolů. Mohl jsem si vyslechnout pocit hanby a vzpurné války v jeho hlavě. „Mrzí mě to,“ zašeptal Jasper. Pokrčil jsem rameny. „Ty bys nic neudělal,“ zašeptala k němu Alice, utěšující tak jeho smutek. „Mohla jsem to vidět.“ Potlačoval jsem ušklíbnutí, kterým bych prozradil její lež. Měli jsme složitou dohodu, Alice a já. Není snadné mít schopnost čtení myšlenek nebo vidění vizí z budoucnosti. Oba jsme byli těmi, kteří byli jeho reakcí mimořádně zaskočeni. Chránili jsme si však tajemství navzájem. „Trošku pomáhá pokud na ni myslíš jako na člověka,“ tvrdila Alice svým vysokým melodickým hlasem příliš rychle, než aby tomu lidské uši rozuměly, kdyby nějaké, které jsou dost blízko, poslouchaly. „Jmenuje se Whitney. Má malou sestřičku, kterou má strašně moc ráda. Její matka pozvala Esme na zahradní party, pamatuješ si to?“ „Já vím kdo to je,“ řekl Jasper úsečně. Odvrátil svůj upřený pohled a zíral ven z jednoho z malých oken, které byly rozmístěny pod okapy podél dlouhé místnosti. Důrazně tak ukončil rozhovor.

 Musí jít dneska na lov. Bylo směšné abychom takhle riskovali, abychom úmorně zkoušeli jeho odolnost, abychom tím tak upevňovali jeho schopnost snášet utrpení. Jasper by měl rozumně přijmout svá omezení a v hloubi duše na nich pracovat. Jeho dřívější návyky nebyly vhodné pro náš životní styl, neměl by takto dál pokračovat. Alice si tiše povzdychla a vstala, zároveň s tím si vzala svůj podnos se svým jídlem, rekvizitami, a nechala tak Jaspera o samotě. Věděla kdy už Jasper má dost jejího povzbuzování.

 I když u Rosalie a Emmetta bylo zjevnější vše okolo jejich vztahu, byli to právě Alice s Jasperem, kteří navzájem poznali v jakém rozpoložení se ten druhý nachází, stejně jako věděli to, v jakém rozpoložení jsou oni sami. Jako kdyby také dovedli číst myšlenky, ale pouze jeden druhému.

 Edward Cullen.

 Normální reakce. Otočil jsem se po zvuku mého jména k bytosti, která ho vyslovila třebaže to neudělala nahlas, jen na něj pomyslela. Nepatrnou chvilku moje oči hledaly dvojici doširoka rozevřených, čokoládově hnědých lidských očí, které se nacházely v bledém srdcovitě tvarovaném obličeji. Poznal jsem tu tvář, ačkoli já sám jsem ji nikdy předtím neviděl. Dnes byla tím nejdůležitějším v každé lidské mysli. Nová studentka, Isabella Swanová. Dcera ředitele městské policie, který ji sem přivedl, aby tu s ním díky nějaké nepředvídatelné situaci bydlela. Bella. Tak opravovala každého, kdo použil celé její jméno…

 Otráveně jsem se odvrátil. Vteřinu mi trvalo než jsem si uvědomil, že ona nebyla tou, která pomyslela na moje jméno. Samozřejmě, ona už drtila Cullenovi. Slyšel jsem její první myšlenky, které neustávaly. Teď jsem poznal hlas Jessici Stanleyové, do té doby mě věčně otravovala tím svým vnitřním žvatláním. Jaká to byla úleva, když překonala svou nemístnou bláznivou lásku. Bylo skoro nemožné abych unikl jejímu stálému směšnému malování vzdušných zámků. V té době jsem si přál abych jí mohl přesně vysvětlit, co by se mohlo přihodit s mými rty a zuby za nimi, kdybych se někdy dostal blízko k ní. To by umlčelo ty její protivné představy. Pomyšlení na její reakci mi skoro vytvořilo úsměv. K ničemu není, aby se jí zabývali. Jessica pokračovala. Doopravdy není ani moc hezká. Nevím, proč na ní Eric tak často zírá……..nebo Mike.

 Vnitřně sebou trhla při posledním jménu. Její nové pobláznění, všeobecně oblíbený Mike Newton, si ji naprosto nevšímal. Ale vypadá to, že si všímá té nové holky. Znovu jako to dítě s lesknoucím se předmětem.Takhle průměrně komentovaly její přednosti Jessičiny myšlenky, ačkoli navenek byla k nově příchozí přátelská, když ji objasňovala všeobecně známá fakta týkající se mé rodiny. Ta nová studentka se na nás musela zeptat.

 Dnes se na mě taky všichni dívají. Pomyslela si Jessica samolibě stranou. Není to štěstí, že Bella má společně se mnou dvě hodiny? Můžu se spolehnout na to, že se mě Mike bude chtít zeptat, co je ona zač.

 Snažil jsem si hlavu zablokovat před tím hloupým přízemním bezvýznamným švitořením, které mě dohánělo k šílenství. „Jessica Stanleyová poskytuje té nové Swanové veškeré špinavé prádlo o Cullenově klanu.“ zašeptal jsem na rozptýlení Emmettovi. S výdechem se pro sebe zasmál. Doufám, že jí to podává dobře, pomyslel si. „Lépe řečeno bez fantazie, ve skutečnosti jsou to jen bezvýznamné narážky na skandály. Ani trochu hrůzostrašné. Jsem maličko zklamaný.“

 „A co ta nová holka? Je z těch pomluv také tak zklamaná?“ Poslouchal jsem abych uslyšel co si ta nová holka, Bella, myslí o Jessičiných výmyslech. Co si představovala když hleděla do neznáma o rodině s křídově bledou pokožkou, že by bylo všeobecně lepší se nám vyhýbat?  Byla to trochu i povinnost znát její reakci. Choval jsem se jako pozorovatel, zatímco jsem se snažil zachytit více slov vztahující se k mé rodině. Abych nás ochránil. Kdyby někdo někdy pojal podezření, mohl jsem nás včas varovat a lehce vyklidit pole. To se čas od času přihodilo, že nějaký člověk s aktivní představivostí by v nás mohl spatřit podobnou charakterizaci známou z knih nebo z filmů. Obvykle ji získali špatnou, ale pak bylo stejně lepší se přestěhovat na nějaké jiné místo, než riskovat podrobné zkoumání. Velmi, velmi vzácně, by někdo mohl uhodnout pravdu. My jim však nedali žádnou příležitost, aby si mohli ověřit svou domněnku. Jednoduše jsme zmizeli, bylo to lepší než zanechat hrůzu nahánějící vzpomínku……..

 Nic jsem neslyšel i když jsem zablokoval pozornost hloupého vnitřního monologu Jessici, který pokračoval a rozplýval se. Bylo to jako kdyby vedle ní nikdo neseděl. Jak zvláštní, nepřesunula se ta holka? Nezdá se mi až zase tak pravděpodobné, že si Jessica pořád mumlá sama pro sebe. Vyvedený z míry jsem si ověřoval své tušení. Ověřoval jsem si to co mi moje mimořádné „slyšení“ říkalo a to nebylo něco, co jsem někdy předtím udělal.

 Znovu jsem se podíval do těch samých širokých hnědých očí. Seděla vpravo na tom samém místě kde seděla i předtím a dívala se na nás, což bylo instinktivní chování, předpokládal jsem, že jí Jessica stále prozrazuje místní drby o Cullenových. Mluvili zrovna o nás, což je samozřejmé.

 Ale nedokázal jsem uslyšet šepot.

 Sklopila svou přitažlivou červenající se tvář a zahanbeně uhnula pohledem, pryč od trapné chyby, kdy byla přistižena jak upřeně zírá na neznámého člověka. Bylo dobře, že Jasper dosud zíral z okna ven. Nerad jsem si představoval jak bych dokázal aby touhu po tak snadné zásobárně krve udržel pod svou kontrolou. Emoce, zračící se na jejím obličeji byly tak zřejmé jako kdyby to, co se dozvěděla, bylo vepsáno do jejího čela, údiv, jako kdyby nevědomě vstřebávala nepatrné odlišnosti mezi jejím druhem a tím mým, zvědavost, když poslouchala Jessiciny historky a bylo tam ještě něco jiného………okouzlení? To by nebylo poprvé. My jsme pro ně nádherní, samozřejmě, pro naše zamýšlené kořisti. Potom jsem nakonec uviděl rozpaky, když jsem zachytil její pohled upírající se na mě. A ještě, přestože její myšlenky byly tak zřejmé v jejích neobvyklých očích, neobvyklých kvůli jejich hloubce, její hnědé oči se často zdály mělké v jejich temnotě, nemohl jsem nic slyšet, kromě ticha z místa kde seděla. Vůbec nic.

 V té chvíli jsem pocítil neklid.

 Toto bylo něco s čím jsem se ještě nikdy předtím nesetkal. Je se mnou něco v nepořádku? Cítil jsem se přesně tak jako vždycky. Znepokojen jsem poslouchal ještě usilovněji. Všechny hlasy jsem blokoval, ale neočekávaně se dostaly do mé hlavy.

 ……..lámu si hlavu s tím, jakou má asi ráda hudbu……možná bych se mohl zmínit, že to nové cédéčko….. přemýšlel Mike Newton o dva stoly dál, zírající na Bellu Swanovou. Podívej se jak na ní civí. Není to dost, že si na tohohle kluka pomýšlí polovina holek ze školy……. Eric Yorkie myslel na obdobné myšlenky rovněž se motajících okolo té nové holky.

…….jak nechutné. Myslíš si, že ona je slavná nebo tak něco….…Dokonce i Edward Cullen zírá…… Lauren Malloryová rovněž žárlila na její obličej, ucházející, měl by být víc opálený. A Jessica se předvádí jako její nová nejlepší kamarádka. Jaký vtip…….. A jízlivá kritika pokračovala, podobné myšlenky chrlily i jiné dívky. ……Vsadím se, že se mě pak na ni bude každý vyptávat a proto jsem ráda, že s ní mluvím. Vymyslím nějakou nápaditější otázku….… přemítala Ashley Dowlingová.……Snad se mnou bude na španělštině….… Doufala June Richardsonová.……zvládnu to udělat dnešní večer? Test z trigonometrie a z angličtiny. Doufám, že mi moje maminka…… Angela Weberová, tichá dívka, jejíž myšlenky se kupodivu zabývaly obyčejnými věcmi, byla jediná ze všech u stolu, kdo nebyl posedlý tou Bellou.

 Mohl jsem slyšet všechny, slyšet každou bezvýznamnou věc na kterou pomysleli, zatímco jsem procházel skrz jejich mysl. Ale nic od docela nové studentky s klamně sdílnýma očima. A pochopitelně jsem mohl slyšet i to, co ta dívka říkala když mluvila s Jessicou. Nemusel jsem číst myšlenky abych byl schopný uslyšet její hlubší jasný hlas na opačné straně dlouhé místnosti.

 „Kdo je ten kluk s bronzovými vlasy?“ slyšel jsem se ji ptát, nenápadně se na mě podívala koutkem oka jenom proto aby rychle odvrátila pohled, když uviděla, že se na ni stále dívám. Když jsem měl teď příležitost očekával bych, že jakmile uslyším zvuk jejího hlasu, pomohl by mi zjistit charakter jejích myšlenek ztracených někam, kam jsem k nim neměl přístup, ale byl jsem bezprostředně zklamaný.

 Obvykle ke mně lidské myšlenky přicházejí na stejné úrovni jako jejich fyzické hlasy. Ale tento tichý, nesmělý hlas byl neznámý, nepatřil ani k jednomu ze stovek myšlenek odrážejících se po celé místnosti, tím jsem si byl absolutně jistý. Naprosto nový.

…..…hm, hodně štěstí ty hlupačko! Tohle si pomyslela Jessica těsně předtím než odpověděla na dívčinu otázku. „To je Edward. Je nádherný, samozřejmě, ale neplýtvej časem. On na rande nechodí. Žádná z holek pro něj asi není dost hezká.“ odfrkla si.

 Odvrátil jsem hlavu abych skryl svůj úsměv. Jessica a její spolužačky neměly představu jaké mají ohromné štěstí, že mě ani jedna z nich obzvlášť nepřitahuje. Pod přechodným humorem jsem pocítil podivné nutkání, kterému jsem vůbec nerozuměl. Mělo to co dočinění se zlomyslným tónem Jessiciných myšlenek, kterých si ta nová holka neuvědomovala……..Cítil jsem to nejpodivnější nutkání abych se mezi ně vložil, ochránil tak tuto Bellu Swanovou od temného chodu Jessičiných myšlenek. Co jsem to pocítil za zvláštní věc? Zkoušel jsem přijít na podnět k tomuto impulsu tím, že jsem si dlouho prohlížel tu novou holku.

 Snad to je jen nějaký pochopitelný dlouhou dobu pohřbený ochranný instinkt, silný chrání slabší. Tato holka vypadala zranitelněji než její noví spolužáci. Její pokožka byla tak průsvitná, až bylo těžké tomu uvěřit, poskytovalo jí to takovou ochranou vrstvu od vnějšího světa. Mohl jsem vidět pravidelný tep krve pod svěží bledou membránou…….Ale na to bych se neměl zaměřovat. Byl jsem dobrý v tomto životě, vybral jsem si to tak, ale byl jsem zrovna tak žíznivý jako Jasper, ale nemělo by smysl upozorňovat na to a přitahovat tím lákavé pokušení.

 Nepatrně mezitím svraštila obočí, vypadala jakoby si neuvědomovala……..To bylo neuvěřitelně frustrující! Jasně jsem viděl, že je pro ni velmi namáhavé sedět tam, povídat si s těmi neznámými lidmi, které neznala a být v centru té vší pozornosti. Mohl jsem cítit její nesmělost jen ze způsobu jakým držela svá křehce vypadající ramena, trošku shrbené, jako kdyby každou chvíli očekávala odmítnutí. Nicméně mohl jsem jenom cítit, mohl jsem jenom vidět, jenom se domnívat. Nebylo tam nic kromě ticha od evidentně úplně obyčejné lidské holky. Nic jsem nemohl slyšet Proč?

 „Jdeme?“ řekla Rosalie, která tak přerušila mou soustředěnost. S pocitem úlevy jsem od dívky odvrátil pohled. Nechtěl jsem pokračovat v tom selhávání, to mě dráždilo. A také jsem nechtěl vyvinout nějaký zájem o její utajené myšlenky jenom proto, že byly přede mnou skryty. Nepochybně kdybych rozluštil její myšlenky a já bych našel způsob jak to udělat, byly by pouze banální a bezvýznamné stejně jako myšlenky u ostatních lidí. Nevyplatilo by se mi to úsilí, které bych vynaložil abych dosáhl cíle.

 „Takže má z nás už ta nová strach?“ zeptal se Emmett, stále ještě čekající na mou odpověď na svou předešlou otázku. Pokrčil jsem rameny. Kupodivu se o to nezajímal natolik, aby se více dožadoval informací. Neměl bych se taky zajímat. Vstali jsme od stolu a odešli z jídelny. Emmett, Rosalie a Jasper předstírali, že jsou maturanti a tak odešli do svých tříd. Já jsem si hrál na to, že jsem mladší než oni. Uzavíral jsem nižší stupeň přednášek biologie a tak jsem připravoval svůj intelekt na nudu. Vyučoval ji nejistý profesor Banner, který neoplýval o moc větší inteligencí než průměrnou, zvládl bych řízení jakékoliv jeho hodiny, až to budí úžas, že někdo takový vlastní dva vysokoškolské tituly v oboru medicíny.

 Ve třídě jsem se posadil na své místo a chystal si knihy, rekvizity, jako vždy totiž tyto knížky neobsahovaly nic, co bych ještě doposud neznal, vysypal jsem je na stůl. Byl jsem jediným studentem, který měl stůl sám pro sebe. Lidé nebyli dostatečně chytří, nevěděli, že by se mě měli bát, ale jejich instinkty přežití byly natolik dostatečné, že se ode mě drželi dál. Třída se pomalu plnila jak ostatní postupně přicházeli z oběda. Svalil jsem se zpátky na židli a očekával konec přestávky. Znovu jsem si přál abych byl schopný spánku. Vzhledem k tomu, že jsem o ní přemýšlel a tak, když Angela Weberová doprovázela tu novou holku ke dveřím, mě její jméno vyrušilo a vynutilo si tak mojí pozornost.

 Bella vypadá zrovna tak nesměle jako já. Vsadím se, že je pro ni dnešní den opravdu těžký. Přeji si, abych dokázala něco říct…..…ale pravděpodobně by to znělo prostě jen hloupě…….

 Ano! Pomyslel si Mike Newton, otočil se na své židli a podíval se na vstupující holku. Dosud z místa kde stála Bella, nic. Prázdné místo zatímco by mě měly její myšlenky dráždit a deptat. Prošla blízko, kráčela po uličce vedle mě a dostala se k profesorskému stolu. Ubohá dívka, židle vedle mě byla tou jedinou, která byla k dispozici. Automaticky jsem uklidil to co se nacházelo na její straně lavice, shrnul jsem své knihy na hromadu. Pochyboval jsem, že by se tu cítila příjemněji. Bude tu přítomna dlouhý semestr, v této třídě, přinejmenším. Třeba, když budu sedět vedle ní, budu schopen vyhnat na povrch její tajemství….…ne, že bych je někdy předtím potřeboval poslouchat.

 Bella Swanová se dostala k místu proudění zahřátého vzduchu, který ke mně vanul od ventilace. Její vůně mě praštila do nosu jako demoliční koule, jako úder beranidla. Bylo to tak nepředstavitelné a intenzivní na to abych zestručnil mohutnost, toho co se mi v tu chvíli přihodilo. V tu chvíli jsem byl tak málo podobný člověku jako nikdy předtím, nezůstala mi ani známka po lidství, ve kterém jsem byl natolik úspěšný abych v něm sám sebe ukryl, abych v něm nadále zůstal.

 Já jsem predátor. Ona je má kořist.

 To, že na celém světě nebylo nic dalšího, bylo krutou pravdou. V místnosti plné svědků nebylo nic, v mé hlavě s tím byli zničeni. Na záhadu jejích myšlenek bylo zapomenuto. Její myšlenky neznamenaly vůbec nic vzhledem k tomu, že by v nich už dále nepokračovala.

 Já jsem upír a ona má tu nejsladší krev jakou jsem kdy ucítil v posledních osmdesáti letech. Nepředpokládal jsem, že by taková vůně mohla kdy existovat. Kdybych to býval věděl, odešel bych ji hledat už dávno předtím. Pročesal bych kvůli ní celou planetu. Dokázal jsem si představit tu dokonalou chuť……… Žízeň mě pálila v celém hrdle jako oheň. Moje ústa se pekla a vysychala. Čerstvé proudění jedu vůbec nepomohlo rozehnat ten strašný pocit. Můj žaludek se zkroutil společně s hladem, který mi připomínal tu nehoráznou žízeň. Mé svaly se stočili jako pružiny. Neuplynula ani celá vteřina. Ona se dosud blížila tím samým krokem, kterým poslala svou vůni po větru ke mně.

 Zatímco se její chodidlo dotýkalo země, její oči sklouzly na okamžik směrem ke mně, zřejmě myslela, že je ten pohled kradmý. Ten letmý pohled se setkal s mým a já zahlédl sám sebe, jak se odrážím v širokých zrcadlech jejích očí.

 Leknutí v její tváři, které jsem tam spatřil ji zachránilo život na několik palčivých momentů. Nedělala mi to lehčí. Když zpracovala výraz na mé tváři, krev se jí znovu nahrnula do tváří, měla tu nejnádhernější barvu pleti, kterou jsem kdy viděl. Vůně její krve mi silně zatemnila mysl. Přes tu vůni jsem mohl stěží přemýšlet. Moje mysl běsnila, vzdorovala sebeovládání, nebyl jsem schopen souvisle přemýšlet. Kráčela mnohem rychleji jako kdyby rozuměla tomu, že potřebuje uniknout. Její spěch byl nemotorný, klopýtla a zakopla dopředu, skoro se svalila na holku, která seděla přede mnou. Zranitelná, bezbranná, slabá……..

 Dokonce ještě víc než bylo obvyklé pro obyčejné lidi. Snažil jsem se soustředit na svůj obličej, viděl jsem ho v jejích očích, rozpoznával jsem obličej s výrazem hnusu. Obličej zrůdy ve mně, obličej, který znovu zvítězil po desetiletích snahy a nekompromisního sebeovládání. Jak snadno bych ji okamžitě roztrhal a vyplynul na povrch! Vůně znovu zavířila okolo mě, rozprášila špetku mých myšlenek a téměř mě popoháněla ven z mé židle.

 Ne.

 Moje ruce sevřely okraj stolu zatímco jsem se pokoušel udržet se na židli. Dřevo neodpovídalo tomuto účelu. Mé ruce ho z obou stran drtily, vykračovaly si a bez přerušení dorazily souběžně s hrstí dřeva v mých rukou, které byly rozdrcené na kaši a které zanechaly obrys od mých prstů vyrytý do zbylého dřeva. Zničit důkaz. To je to nejdůležitější pravidlo.  Okamžitě jsem zdemoloval dřevěný okraj, který zjevně neodpovídal tomuto účelu. Rychle jsem rozdrtil na prach dřevěněný okraj s obrysem mých konečků prstů, nenechávající tam nic kromě kostrbaté díry a hromady hoblin, které jsem měl rozptýlené po nohách a na podlaze.

 Zničit důkaz. Vedlejší zničení………. Věděl jsem co se to se mnou děje. Ta holka musí přijít, musí si sednout vedle mě a já ji musím zabít. Nevinní náhodní diváci v této třídě, osmnáct dalších dětí a jeden muž, kterým bych nemohl dovolit aby opustili tuto místnost až by uviděli to, co by mohli brzy vidět. Trhnul jsem sebou při myšlence na to co musím udělat. Ani za nejhroznějších okolností jsem nespáchal nic podobného tomuto druhu zvěrstva. Nikdy jsem nezabíjel nevinné, ne přes osm desetiletí. A nyní jsem plánoval vyvraždit dvacet lidí najednou.

 Tvář zrůdy v odrazu se mi vysmívala.

 Zatímco se kousek ze mě chvěl z plánu zrůdy, další kousek mě to klidně plánoval. Kdybych zabil tu holku jako první, měl bych na ni pouze patnáct až dvacet vteřin do té doby, než by ostatní lidi v místnosti začali reagovat. Možná o malinko víc než by si první z nich uvědomil co jsem udělal. Ona by neměla čas vykřiknout nebo ucítit bolest, nezabil bych ji surově.Tak moc bych si chtěl dát tuto cizí dívku s její strašlivě přitažlivou krví.

 Teprve pak bych je musel zastavit v jejich útěku. Nemusel jsem se obávat oken, byly vysoko a málokomu by poskytly útěkovou cestu. Jen dveře, zablokovat je a jsou polapeni.

 Bylo by pomalejší a obtížnější pokoušet se je sejmout všechny když by zpanikařili a drali se ven, pohybovat se v chaosu. Ne nemožné, ale kromě toho by tu udělali moc hluku. Čas na mnoho výkřiků. Někdo by je mohl uslyšet……… a já bych byl okolnostmi donucen zabít v této černé hodince ještě víc nevinných lidí.

 A její krev by ochladla během toho co bych vraždil ostatní.

 Vůně mě znovu udeřila, svírala tím moje hrdlo suchou bolestí………Takže jak tedy na první svědky. Podrobně jsem si to v hlavě plánoval. Nacházel jsem se uprostřed místnosti v nejvzdálenější řadě vzadu. Jako první bych vyřídil pravou stranu. Dokázal bych zlomit čtyři nebo pět krků za vteřinu, odhadoval jsem. Nebyl bych hlučný. Pravá část by byla tou šťastnou stranou, oni by mě totiž neviděli přicházet. Pohyboval bych se dopředu a pak zpátky na levou stranu, kdybych to takhle vzal, nanejvýš pět sekund a skončí každý život v téhle místnosti.

 Dost dlouhá doba na to aby Bella Swanová pochopila, krátká na to aby chápala co přichází pro ni. Dost dlouhá doba pro ni aby pocítila strach. Dost dlouhá doba třeba na to aby ji šok nepřimrazil na místě, vzhledem k tomu že by mohla vykřiknout. Jeden tlumený výkřik díky kterému by se nikdo nezvedl, nikdo by neutíkal.

 Zhluboka jsem se nadechl a vůně byla pekelným ohněm, který se hnal skrz mé vyschlé žíly v mé vyhaslé hrudi, aby pohltila jakýkoli lepší impuls, který jsem byl schopný udělat. Teď se otočila. Za pár vteřin se posadí jen kousek ode mě.

 Zrůda v mojí hlavě se usmála a dychtila.

 Někdo po mé levici práskl při zavírání deskami. Nepodíval jsem se abych odhalil to, který z lidí odsouzených ke zkáze to byl. Ale ten pohyb odeslal obvyklou vlnu vzduchu bez vůně, vzduchu, který zavanul až k mé tváři. Pouze na jednu krátkou vteřinu jsem byl zase schopný myslet jasněji. V té drahocenné chvilce jsem v mojí mysli uviděl vedle sebe dvě tváře.

 Jedna patřila mně, nebo lépe řečeno by mi mohla patřit, zarudlé oči, které zavraždili už tolik lidí, že jsem přestal počítat jejich mrtvoly. Odůvodňovaly, ospravedlňovaly, omlouvaly ty vraždy. Zabiják zabijáků, vrah druhých, méně silných zrůd. To byl syndrom Boha, to jsem uznával, rozhodovat o tom, kdo si zaslouží rozsudek smrti. To byl kompromis se mnou samotným. Živil jsem se lidskou krví, ale pouze od těch nejnemorálnějších bídáků. Mé oběti byly ve svých zlověstných kratochvílích sotva lidštější než jsem byl já.

 Další tvář patřila Carlisleovy.

 Mezi těma tvářemi byla taková nepodobnost. Jedna byla zářivý den a druhá černočerná noc. Nebyl vlastně žádný důvod aby mezi nimi nějaká podoba byla. Carlisle nebyl mým biologickým otcem v tom jednoduchém slova smyslu. Nenesli jsme žádné společné rysy. Podobnost v našem zabarvení pleti byla výsledkem toho čím jsme byli, každý upír měl tu samou ledově bledou pokožku. Podobnost v barvě nebo našich očích byla způsobena ještě jednou věcí, výsledkem naší vzájemné volby.

 A ještě třebaže to nebylo zásadní pro tuto podobnost, domníval jsem se, že moje tvář významně začala zrcadlit tu jeho, v posledních sedmdesáti podivných letech, tehdy když jsem přijal jeho volbu a následoval tak jeho kroky. Moje rysy se nezměnily, ale připadalo mi jako kdyby nějaká z jeho moudrostí ovlivnila můj výraz, že malinko z jeho soucitu by mohlo být v tvaru mých úst, že troška z jeho trpělivosti byla patrná na mém čele.

 Všechna ta zdokonalení se ztratila v tváři zrůdy. Za pár okamžiků mi nic z nich nezůstane, nic, co by odráželo ty roky strávené s mým stvořitelem, mým učitelem a mým otcem ve všech ohledech, s tím jsem počítal. Moje oči by planuly červenou stejně jako ty ďáblovi, veškerá podobnost se ztratí navěky. V mojí mysli mě ale Carlisleovy shovívavé oči neodsuzovaly. Věděl jsem, že by mi odpustil ten strašlivý čin, který hodlám udělat. Protože mě má rád. Protože jeho mysl je lepší než ta moje. A měl by mě rád i kdybych se mu teď ukázal jako ten špatný.

 Bella Swanová se posadila na sousední židli svými strnulými a nemotornými pohyby společně s obavou.......a vůně její krve kolem mě vytvořila neúprosný oblak. Ukázal bych mému otci, že se ve mně zmýlil. Utrpení z této myšlenky bolelo skoro stejně tak moc jako oheň v mém krku.

 Odklonil jsem se od ní v hnusu, vzpíral jsem se zrůdě dychtící po tom, aby si ji vzala. Proč sem musela přijet? Proč musí existovat? Proč musí zničit tu krátkou dobu poklidu, který jsem měl v tomto mém neživotě? Proč se tento protivný člověk vůbec narodil? Ona mě zničí………. Odvrátil jsem od ní tvář zatímco mě zaplavovala prudká nenávist neovládaná rozumem. Kdo je tento lidský tvor? Proč já? Proč teď? Proč musím všechno ztratit kvůli tomu, že si vybrala toto nehostinné město na to aby se v něm objevila?

 Proč přijela sem!?

 Já se nechci stát zrůdou! Já nechci vyvraždit tuto místnost plnou neškodných lidí! Já nechci ztratit všechno co jsem získal životem plným obětování a odpírání si! Nechci…….. Ona mi to nemůže udělat……..

 Vůně je ale obrovský problém, ta odporně přitažlivá vůně její krve. Kdyby tu byl aspoň jediný nějaký způsob jak odolat……… kéž by další prudký závan čerstvého vzduchu dokázal pročistit mou hlavu. Bella Swanová pohodila mým směrem svými dlouhými hustými mahagonovými vlasy. Je snad duševně chorá? To je jako kdyby povzbuzovala tu zrůdu! Popichovala ji!

 Nebyl tu přátelský vánek, který by odvál její vůni pryč ode mě. Všechno může být brzy ztraceno. Ne, nebyl tu vstřícný vánek. Jen se nesmím nadechovat…….

 Zastavil jsem průtok vzduchu přes mé plíce. Úleva byla sice okamžitá, ale ne úplná. Pořád jsem měl v hlavě památku na její úžasnou vůni, její chuť na kořeni jazyku. Nebudu schopný dlouho odolávat. Ale možná bych mohl odolat hodinu. Jednu hodinu. Snad dost času na to abych opustil tuto místnost plnou obětí, které by se možná nemusely oběťmi stát. Když nepodlehnu na jednu krátkou hodinu.

 Necítil jsem se ve své kůži a nebylo to tím dýcháním. Moje tělo nepotřebovalo kyslík i když se dýchání neztratilo z mých instinktů. Spoléhal jsem se více na vůni než na mé další smysly ve stresujících obdobích. Nacházel jsem takovou alternativu při lovu a to bylo první varování v případném nebezpečí. Nenarazil jsem zas tak často na něco tak nebezpečného jako jsem byl já, tedy kromě pudu sebezáchovy, který byl zrovna tak silný u mého druhu jako tomu bylo u obyčejných lidí. Nepříjemný, ale zvládnutelný. Snesitelnější než její vůně a ne až zas tak skličující jako mé zuby skrz její jemnou tenkou průsvitnou pokožku až k rozpálené mokré pulsující……Hodinu!!!!!!!!

 Jenom jednu hodinu. Nesmím myslet na tu vůni, na tu chuť. Ta tichá holka nechala své vlasy přepadnout mezi nás dva jako nějakou clonu, naklonila se dopředu tak, že se jí vlasy rozprostřely přes desky. Nemohl jsem spatřit její tvář, pokusit se přečíst si její emoce v jasných hlubokých očích. Byl to právě ten důvod proč si nechala své vlasy rozprostřít mezí nás? Ukrýt své oči přede mnou? Ze strachu? Z nesmělosti? Skrýt svá tajemství přede mnou?

 Moje předchozí podrážděnost k bytosti, zmařená díky jejím tichým myšlenkám, byla slabá ve srovnání k potřebnosti a nenávisti, které mě teď zcela ovládly. Kvůli tomu jsem nenáviděl tuto křehkou ženu – dítě vedle sebe, nenáviděl jsem ji se vším zápalem společně s tím, s kým jsem lpěl na svém někdejším já, na mé lásce k rodině, mým snům, vzhledem k něčemu lepšímu než, co jsem já……..

 Nenávidím ji, nenávidím jaký ve mně vyvolává pocit, ten, který částečně pomáhal…….. Ano, podrážděnost kterou jsem cítil před tím než zeslábla, ale to teď poněkud, příliš, pomáhalo. Držel jsem se nějakého pocitu, který by mě odvedl od představ jestli by chutnala jako………..

 Nenávidím podrážděnost………. Netrpělivost. Copak ta hodina nikdy neskončí? A jakmile hodina skončí……..pak ona odejde z místnosti. A co udělám já? Mohl bych se představit…..Ahoj, jmenuji se Edward. Mohl bych tě doprovodit na další hodinu?.....A ona řekne ano. Je zdvořilé aby to udělala. Dokonce i kdyby se mě bála, a i kdyby, domníval jsem se, že by to udělala, následovala by mě jak je to zvykem a šla by vedle mě. Mělo by být dostatečně jednoduché odvést ji špatným směrem. Pokusil bych se ji dostat pomocí pobízení k lesu, mezitím bych se prstem dotkl jejich zad v rohu parkoviště. Mohl bych jí říct, že jsem si zapomněl knížky v autě…….

 Všimnul by si někdo, že jsem byl tou poslední osobou se kterou se potkala? Pršelo jako obvykle, dva tmavé nepromokavé pláště směřující špatným směrem by nevzbudily příliš mnoho zájmu nebo by mě to alespoň neprozradilo. Až na to, že já jsem nebyl jediným studentem, který si dnes všímal její přítomnosti, i když ji nikdo tak vražedně nevnímal jako já. Obzvlášť Mike Newton si uvědomoval jakoukoli změnu její pozice když se ošívala na své židli, necítila se ve své kůži tak blízko u mě, zrovna tak jak by se necítil někdo jiný, zrovna tak jako já jsem nečekal, že její vůně zničí všechno hezké, všechny záležitosti. Mike Newton by si určitě všimnul kdyby odešla ze třídy se mnou.

 Kdybych vydržel poslední hodinu, mohl bych vydržet i dvě?

 Trhnul jsem sebou v trýznivé bolesti.

 Ona půjde domů do prázdného domu. Policejní ředitel Swan pracuje celý den. Věděl jsem kde stojí jeho dům jako jsem to věděl o každém domě v tomto maličkém městečku. Jeho dům stál rovnou napravo, naproti hustému lesu bez blízkých sousedů. Dokonce kdyby měla čas zakřičet, což by sice možná nestihla, ale stejně by to tam nikdo neslyšel.

 Byl by to natolik uvážlivý způsob, takový kterým bych se měl zabývat. Chodil jsem sedm století bez lidské krve. Kdybych zadržel dech, dokážu to vydržet i poslední dvě hodiny. A když ji dostanu samotnou není tu šance, aby se někdo jiný zranil a není důvod abych během této záležitosti spěchal a zrůda v mé hlavě souhlasila.

 To byla sofistika myslet si, že zachraňuji devatenáct lidí v této třídě společně s tou námahou a trpělivostí, budu přece menší zrůdou pokud bych zabil jen jednu nevinnou dívku. Ačkoliv jsem ji nenáviděl, uvědomoval jsem si, že moje nenávist je nespravedlivá. Věděl jsem že to, co skutečně nenávidím, jsem já sám. A nenáviděl bych nás dva mnohem víc, kdyby byla mrtvá.

 Přemítal jsem se v těchto možnostech po celou dobu vyučování, představoval jsem si ty nejlepší způsoby jakými bych ji mohl zabít. Pokoušel jsem se vyhýbat představě svého momentálního skutku. Možná je pro mě většina z toho příliš, protože bych mohl prohrát tuto vnitřní bitvu a skončit u vraždění všech na dohled. A tak jsem plánoval strategii a nic víc. To mě zabavovalo po celou hodinu. Jednou, přímo u samého konce vzhlédla přes splývavou clonu ze svých vlasů. Mohl jsem cítit jak ve mně neoprávněná nenávist vyhasíná když jsem se setkal s jejím pohledem, spatřil jsem důsledek toho všeho v jejích vystrašených očích. Krev ji vymalovala tvář dříve než se mohla znovu schovat za své vlasy a já tím byl málem zničený.

 Ale zvonek zazvonil.

 Zachráněn zvonkem, jaké klišé. My oba jsme se zachránili. Ona se zachránila před smrtí. Já jsem se na krátkou dobu zachránil před bytostí, které jsem se bál i nenáviděl zároveň. Nedokázal jsem odejít tak pomalu jak bych asi měl když jsem vyrazil ze třídy. Kdyby na mě někdo pozorně koukl, možná by získal podezření, že něco není v pořádku se způsobem jakým se pohybuji. Nikdo mi ale nevěnoval sebemenší pozornost. Všechny lidské myšlenky se stále točily okolo holky, která je odsouzená ke smrti za trochu delší dobu než za hodinu.

 Schoval jsem se dovnitř svého auta.

 Nerad jsem pomýšlel na sebe jak se sám před sebou musím schovávat. Jak zbaběle to znělo. Až na to, že to teď tak bezesporu je. Nevlastnil jsem dostatečné množství sebekontroly na to abych zůstal tam kde se okolo nacházeli lidé. Soustředil jsem rovněž velkou část své námahy na to, abych nezabil jednoho z nich, abych se odvrátil od všech těch možností, abych odolal druhým lidem. Jaké plýtvání by to bylo. Kdybych byl podlehl zrůdě, možná bych z toho mohl také vytvořit cennou porážku………

 Přehrával jsem si hudební cédéčka, která mě za normálních okolností uklidňovaly, ale teď mi moc nepomáhaly. Ne, to co mi teď nejvíc pomáhalo byl chladný vlhký svěží vzduch, který ke mně směřoval společně s lehkým deštěm přes otevřená okénka. I když jsem si pamatoval vůni krve Belly Swanové s dokonalou přesností, s každým nadechnutím čistého vzduchu to bylo jako kdybych smýval uvnitř mého těla její nákazu.

 Znovu jsem byl rozumný. Znovu jsem mohl myslet. Znovu jsem mohl bojovat. Mohl jsem bojovat proti tomu čím jsem se nechtěl stát.

 Nesmím jít k ní domů. Nesmím ji zabít. Evidentně jsem rozumný, uvažující tvor a mám na výběr. Pokaždé tu je další volba.

 Ve třídě jsem toto nepociťoval, to až teď, když jsem byl od ní dál. Možná kdybych se jí velmi opatrně vyhýbal, nebylo by třeba abych svůj život měnil. Měl jsem věci uspořádané takovým způsobem, který jsem měl rád. Proč bych měl dovolit nějaké protivné voňavé bezvýznamné holce aby tohle všechno zničila? Nesmím zklamat mého otce. Nesmím způsobit mojí matce zármutek, starosti, bolest……. Ano, taky by to zranilo mou adoptivní matku. A Esme je tak jemná, tak křehká, tak starostlivá a mírná. Způsobit někomu jako je Esme bolest by bylo skutečně neomluvitelné.

 Jak ironické, že jsem chtěl chránit tuto lidskou holku před ubohými nevrlými výhružkami hloupých myšlenek Jessici Stanleyové. Jsem tou poslední osobou, která by někdy mohla zastávat postoj ochránce Isabelly Swanové. Ona by za žádných okolností nepotřebovala ochranu o nic víc než jakou potřebovala přede mnou.

 Kde je ta Alice? Divil jsem se. Nevidí mě ve velkém množství způsobů jak zabíjím Swanovu dceru? Proč mi nepřijde na pomoc, zastavit mě, nebo mi pomoct zbavit se jakýchkoliv důkazů? Je zcela zaměstnaná sledováním problémů s Jasperem, že si nevšimla této strašnější pravděpodobnosti? Jsem silnější než si myslím? Opravdu té holce nic neudělám?

 Ne. Věděl jsem, že to není pravda. Alice musí být intenzivně soustředěná na Jaspera. Hledal jsem směr a věděl jsem, že by mohla být v malé budově používané na hodiny angličtiny. Dlouho jsem nezaměřil lokalizaci jejího dobře známého hlasu. Ale předpokládal jsem správně. Každá její myšlenka se týkala Jaspera, který pozoroval ostatní osoby.

 Přál jsem si abych ji mohl poprosit o radu, ale zároveň jsem byl rád, že neví čeho jsem schopný. Že si nebyla vědoma masakru, o kterém jsem uvažoval minulou hodinu. Pocítil jsem po celém těle nové pálení, pálení z pocitu hanby. Nechtěl jsem aby o tom někdo věděl. Když se budu vyhýbat Belle Swanové, kdybych neměl tu možnost, abych ji zabil, zrovna když jsem na to znovu pomyslel, zrůda se svíjela a skřípala v zuřivosti zuby, potom by to nikdo nemusel vědět. Kdybych se mohl držet dál od její lákavé vůně……….

 Nebyl žádný důvod proč bych to nemohl přinejmenším alespoň zkusit. Správně si vybrat. Pokusit se abych byl takový jaký si Carlisle myslí, že jsem.

 Poslední hodina školy byla skoro u konce. Rozhodl jsem se převést svůj nový plán do akce. Pořád lepší než sedět tady na parkovišti kde by mě mohla potkat a zkazit můj pokus. Znovu jsem pocítil nespravedlivou nenávist k té holce. Nenáviděl jsem ji pro její nevědomou sílu, kterou nade mnou získala. Mohla by mi udělat něco co by mě odhalilo.

 Šel jsem rychle, trochu příliš víc rychle, ale nebyli tu žádní svědci……..přešel jsem malý areál školy přímo ke kanceláři. Nebyl žádný důvod proto, aby mi Bella Swanová zkřížila cestu. Měla by se mi vyhýbat, byla jako mor.

 Kancelář byla prázdná, tedy až na sekretářku, tu jedinou jsem tu také chtěl vidět. Nevšimla si mého tichého příchodu. „Paní Copeová?“ Žena s nepřirozeně červenými vlasy vzhlédla a její oči se rozšířily. Pokaždé jsem je zaskočil, bezvýznamná předzvěst toho čemu nerozuměly, nezáleží na tom kolikrát jsem to zažil v naší přítomnosti.

 „Ach,“ zalapala po dechu trochu zmateně. Uhlazovala si svou sukni. Hlupačko, myslela si pro sebe. On je tak mladý, dost na to, že by mohl být tvým synem. Příliš mladý abych přemýšlela o způsobu jak……. „Ahoj, Edwarde. Co by sis přál?“ její řasy se zatřepetaly za silnými brýlemi. Trapné. Ale věděl jsem jak být okouzlující když jsem se jím chtěl stát. Bylo to jednoduché od té doby co jsem byl schopný okamžitě rozluštit myšlenky a to jak každý zvuk nebo gesto přijaly. Naklonil jsem se dopředu, setkal se s jejím pohledem jako kdybych byl zmaten. Tohle by mělo být snadné.

 „Přemýšlel jsem, jestli byste mi mohla pomoci s mým rozvrhem hodin.“ promluvil jsem jemným hlasem, který jsem si nevyhradil pro strašení lidí. Slyšel jsem jak se jí rozbušilo srdce.

 „Samozřejmě Edwarde. Jak bych ti mohla pomoct?“ Příliš mladý, příliš mladý, neustále si v duchu opakovala. Špatně pochopitelně. Já jsem starší než její dědeček. Ale podle informací na mém řidičském průkazu, uhodla.

 „Přemýšlel jsem jestli byste mi mohla přehodit hodinu biologie do maturitní úrovně společenských věd? Třeba fyziky?“

 „Je nějaký problém s profesorem Bannerem Edwarde?“

 „Vůbec ne, je to tím, že už jsem se tuto látku učil.“

 „V tom pokročilém programu osnov školy kde jste všichni studovali na Aljašce, správně.“ Její tenké rty se sešpulily, zatímco o tom přemýšlela. Oni by už všichni měli být na univerzitě.  Slyšela jsem učitele stěžovat si. Bezchybné názory, nikdy neotálí s odpověďmi, nikdy žádná špatná odpověď v testu, jako kdyby našli nějaký způsob jak švindlovat v každém předmětu. Profesor Varner by spíš uvěřil v to, že každý podvádí než aby si myslel, že je student chytřejší než on…….. Vsadím se, že je jejich matka doučuje……..

 „Ve skutečnosti Edwarde, fyzika je teď přeplněná. Profesor Banner nesnáší, když má ve třídě víc než pětadvacet studentů.“

 „Nedělal bych žádné potíže.“ Samozřejmě, že ne. Ne, perfektní Cullene.

 „Já to vím Edwarde. Ale není tam dost místa.“

 „Mohl bych tedy potom vynechat biologii? Mohl bych tu hodinu využít k soukromému studiu.“

„Vynechat biologii?“ její ústa se otevřela.To je šílené. Jak těžké je abys proseděl předmět, který už umíš? Musí tu být problém s profesorem Bannerem. Co kdybych si s Bobem promluvila? „Nebudeš mít dostatek splněných kreditů abys postoupil.“

 „Dohoním to příští rok.“

 „Možná by sis o tom měl promluvit se svými rodiči.“

 Dveře za mnou se otevřely, ale kdo to udělal mě nezajímalo, takže jsem příchozího ignoroval a soustředil se jen na paní Copeovou. Naklonil jsem se o trochu blíž a otevřel doširoka oči. Tohle by působilo lépe kdyby byly oči zlaté místo černé. Ta černota lekala lidi jak jen mohla.

 „Prosím paní Copeová?“ dělal jsem svůj hlas ještě neodolatelnějším, než mohl být a to mohlo být značně podmanivé. „Není tu nějaká další třída do které bych mohl přejít? Jsem si jistý, že tu musí být volné místo někde jinde. Šestá hodina biologie nemůže být jedinou variantou.“ usmál jsem se na ni, dával jsem si však pozor aby mi neprobleskly zuby až by jí to vyděsilo, a tak přívětivější výraz změkčil můj obličej. Slyšel jsem jak jí srdce bilo rychleji. Příliš mladý, připomínala si freneticky.

 „Takže možná bych si mohla promluvit s Bobem, myslím tím profesora Bannera. Mohla bych ho potkat, kdyby……“

 Jediná vteřina stačila k tomu, aby se všechno změnilo, prostředí v místnosti, můj úkol tady, z toho důvodu jsem se naklonil přímo k červenovlasé ženě.

 Jediná vteřina stačila k tomu, aby se všechno změnilo, protože Samantha Willsová otevřela dveře, zpomalila, vložila do drátěného košíku vedle dveří nějaký papír a pospíchala znovu ven, aby rychle odešla ze školy.

ediná vteřina stačila k tomu, aby se všechno změnilo, protože prudký závan větru skrz otevřené dveře do mě vrazil.

 Jediná vteřina stačila k tomu, aby se všechno změnilo, protože jsem si uvědomil proč mě první osoba, která otevřela dveře nevyrušila svými myšlenkami.

 Otočil jsem se i když jsem nepotřeboval, abych se v tom musel ujišťovat. Otočil jsem se pomalu, bojující o kontrolu nad svaly, které se bouřily proti mně.

 Bella Swanová stála se zády přitisknutými u zdi vedle dveří a svírala ve svých rukou nějaký cár papíru. Oči měla ještě širší než obyčejně, když zaznamenala můj zuřivý až nelidský pohled.  Vůně její krve nasákla do každého kousíčku vzduchu v mrňavé vytápěné místnosti. Můj krk zachvátil oheň…………..Ta zrůda na mě znovu zírala ze zrcadel v jejích očích, ta maska zla.

 Mé ruce ve vzduchu nad pultem zaváhaly. Příkazem jsem se přinutil abych se neohlédl za účelem toho, dostat se k ní na druhou stranu a pak praštit hlavou paní Copeové do jejího psacího stolu s dostatkem síly na to abych ji zabil. Dva životy jsou lepší než dvacet. Kompromis.

 Zrůda nervózně, dychtivě, hladově čekala na mě, kdy už to konečně udělám………

 Ale vždycky tu byla volba, musela tu být………

 Zastavil jsem chod svým plícím a zaměřil se na Carlisleův obličej před svýma očima. Obrátil jsem se nazpátek k obličeji paní Copeové a slyšel její vnitřní údiv ve změně mého výrazu. Ucukla přede mnou, ale její strach se nezformoval do souvislých slov.

 

 Celá desetiletí jsem se přemáhal s pomocí veškerého mého sebeovládání a to odpíráním a tak jsem udělal svůj hlas ještě jemnějším. V plicích bylo akorát tolik vzduchu abych ještě jedenkrát promluvil, pospíchal jsem se slovy.

 „Tak to nevadí. Vidím, že to není možné. Mockrát vám děkuji za pomoc.“

 Otočil jsem se a vystartoval z místnosti, snažící se o to, abych necítil horkokrevnou teplotu těla té holky když jsem ji jenom o kousek palce míjel.

 Nezastavil jsem se do té doby dokud jsem nebyl u svého auta, šel jsem až příliš rychle po celou cestu z toho prokletého místa. Většina lidí už odešla, takže tu nebylo moc svědků. Slyšel jsem studentku druhého ročníku, D.J. Garrettovou, všimla si toho, ale nevěnoval jsem tomu tehdy pozornost.

 

 Odkud Cullen přišel? Vypadalo to skoro jako kdyby jen tak vystoupil ze slabého větříku. ……..zase ta moje představivost…… Maminka mi vždy říká……..

 

 Když jsem nasedl do Volva, ostatní už tam byli. Snažil jsem se abych ovládal své dýchání, ale lapal jsem po čerstvém vzduchu jako kdybych se dusil.

 „Edwarde?“ zeptala se Alice s obavou v hlase. Stěží jsem na ni zakroutil hlavou.

 „Co se ti zatraceně stalo brácho?“ dožadoval se odpovědi Emmett, na chvíli vyrušen od skutečnosti, že Jasper neměl náladu na jeho odvetu.

 Místo odpovědi jsem s autem trhnutím vycouval. Musel jsem odjet pryč z tohoto pozemku, dřív, než by mě sem taky Bella Swanová následovala. Démon mé vlastní osoby se ke mně neustále vracel. Stočil jsem auto na druhou stranu a pořádně dupnul na plyn. Dosáhl jsem čtyřicítky ještě předtím než jsem byl na silnici. Na cestě jsem dosáhl sedmdesátky dříve než jsem byl za rohem.

 Aniž bych se podíval věděl jsem, že Emmett, Rosalie a Jasper se všichni otočili a zírali na Alici. Pokrčila rameny. Zcela určitě netušila čím jsem prošel, mohla pouze tušit co přijde.

 Okamžitě předpovídala mou budoucnost. Oba jsme zpracovávali to, co ona viděla před sebou ve své hlavě a oba nás to překvapilo.

 „Ty odcházíš?“ zašeptala. Ostatní na mě okamžitě pohlédli.

 „Vím já?“ ucedil jsem skrz zuby. Potom viděla to, že jakmile moje rozhodnutí zakolísá, tak jiná volba otočí mou budoucnost k temnému směru.

 „Ach.“

 Bella Swanová, mrtvá. Mé oči, zářící rudou díky čerstvé nové krvi. Pátrání, které by následovalo. Bezpečný čas bychom čekali do té doby, než by pro nás bylo bezpečné odjet a začít znovu.

 „Ach.“ řekla znovu.

 Obrazy v mysli byly konkrétnější. Poprvé jsem uviděl vnitřek domu policejního ředitele Swana, spatřil jsem Bellu v malé kuchyni se žlutými skříněmi, zády ke mně, jako kdybych se k ní plížil ze stínu………nechal jsem aby mě vůně dovedla přímo k ní……….

 „Přestaň!“ zasténal jsem, nebyl jsem schopný vydržet toho víc.

 „Promiň.“ zašeptala, její oči byly široké.

 Zrůda se zaradovala.

 A vize v její hlavě se opět změnily. Prázdná dálnice v noci, stromy vedle ní pokrýval sníh, řítící se téměř dvě stě mil za hodinu.

 „Ztratím tě.“ řekla. „ Nezáleží na tom jestli odjedeš jen na krátkou dobu.“

 Emmett a Rosalie si vyměnili znepokojivý pohled.

 Byli jsme skoro u odbočky na dlouhou příjezdovou cestou, která vedla přímo k našemu domu.

 „Vysaď nás tady.“ nařídila mi Alice. „Měl by sis o sobě promluvit s Carlislem.“ přikývnul jsem a auto zaskřípalo, protože prudce zastavilo.

 Emmet, Rosalie a Jasper v tichosti vystoupili, chtějí po Alici, aby jim vysvětlila z jakého důvodu odjíždím. Alice se dotkla mého ramene.

 ,,Udělej správnou věc.” zašeptala ,,Ona je Charlieho Swana jediná rodina. Toho by to taky určitě zabilo.”

 ,,Ano.” řekl jsem, přikyvující jen na tu poslední část.

 Vyklouzla ven a připojila se k ostatním, její obočí se znepokojeně stáhlo. Zmizeli v lesích bez jediného pohledu dřív, než jsem mohl otočit auto na druhou stranu. Zrychlil jsem a mířil zpátky k městu a uvědomil jsem si, že vize v Alicině hlavě by mohly být zablesknutím temnoty tak jasné jako je samo světlo. Jak jsem tak uháněl zpátky do Forks devadesátkou, nebyl jsem si jistý, kam vlastně jedu. Říct sbohem mému otci? Nebo přijmout tu zrůdu uvnitř mě samotného? Silnice mizela pod pneumatikami.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář