Vampýrská Akademie 1 (Kapitola 15)
Mason je přinesl.
Přišel za mnou hned druhý den před vyučováním, s krabicí knih.
„Mám je.“ Prohlásil. „Honem si je odnes, než budeš mít průšvih, že se mnou mluvíš.“
Podal mi je a já zavrčela. Ta krabice byla těžká. „To ti dal Christian?“
„Jo. Zvládl jsem s ním promluvit, aniž by si toho někdo všiml. Tak nějak už v tom umí chodit, všimla sis toho někdy?“
„Jo všimla.“ Odměnila jsem Masona úsměvem. „Díky. Moc to pro mě znamená.“
Odvlekla jsem tu kořist do svého pokoje a plně jsem si u toho uvědomovala, jak divně asi musí působit, když někdo, kdo nenávidí učení tak jako já, se hodlá zahrabat do zaprášených krámů ze čtrnáctého století. Když jsem otevřela první knihu, došlo mi, že tohle musí být kopie z kopie z další kopie, protože tak stará věc by se nejspíš už dávno rozpadla.
Jak jsem tak probírala knihy, objevila jsem, že spadají do tří kategorií: knihy, co napsali lidé po Vladimírově smrti, knihy, co byly napsány, když ještě žil, a jeden deník, který napsal osobně. Co to Mason povídal o primárních a sekundárních zdrojích? Ty poslední dvě skupiny knih byly právě těmi zdroji, které jsem potřebovala.
Ať už ty knihy znovu vytiskl kdokoli, pozměnil styl natolik, že jsem nemusela číst ve staroangličtině. Ani v ruštině. Svatý Vladimír žil ve staré zemi.
Dnes jsem uzdravil matku Savy, která trpěla vleklými ostrými bolestmi břicha. Její nemoc již odešla, ale Bůh mi nedovolil vykonat takovou věc lehce. Jsem slabý a malátný a do hlavy se mi vlévá šílenství. Každý den děkuji Bohu za stínem políbenou Annu, bez níž bych jistě nebyl schopen vytrvat.
Zase Anna. A „stínem políbená“. Kromě jiných věcí se i o ní zmiňoval často. Jinak psal většinou jen dlouhá kázání, podobná, jaká jsem slýchala v kostele. Supernuda. Místy ale kniha byla jako opravdový deník, ve kterém se zrekapitulovalo, co Vladimír každý den dělal. A pokud to nebyly jen kecy, pořád někoho uzdravoval. Nemocné. Zraněné. Dokonce i rostliny. Vzkřísil poničené obilí, když lidé hladověli. Někdy nechával jen tak rozkvést kytky.
Četla jsem dál a došlo mi, jak bylo dobře, že ten starý Vlad měl u sebe Annu, protože byl slušně pomatený. Čím víc používal svoje schopnosti, tím to bylo horší. Bezdůvodně propadal vzteku a smutku. Sváděl to na démony a podobné kraviny, ale bylo jasné, že trpěl depresemi. Jednou, jak přiznal ve svém deníku, se dokonce pokusil o sebevraždu. Anna ho zastavila.
Listovala jsem knihou, kterou napsal někdo, kdo Vladimíra znal, a četla:
A mnoho lidí shledávalo schopnosti, které požehnaný Vladimír předváděl na jiných, zázračnými. Přicházeli k němu Morojové i dhampýři a naslouchali jeho slovům, šťastní, že mohou být s ním. Někteří říkají, že se jej dotklo šílenství, a ne duch, ale většina jej obdivuje a udělala by cokoli, oč by je požádal. Takto Bůh označuje své oblíbence. A jsou-li takové chvíle následovány halucinacemi a zoufalstvím, je to jen malá oběť za vše dobré, co lidem prokazuje, a jak je vede.
***
Dost se to podobalo tomu, co říkal kněz, ale připadalo mi, že se jednalo o to víc než o „vítěznou povahu“. Lidi ho zbožňovali, udělali by cokoli, o co by je požádal. Ano, Vladimír používal na svoje následovníky nátlak, tím jsem si byla jistá. V těch dobách to používala spousta Morojů, ale pak se to zakázalo. Navíc nátlak nikdy nepoužívali na Moroje nebo dhampýry. Neuměli to. To umí jenom Lissa.
Zavřela jsem knihu a opřela se na posteli. Vladimír uzdravoval rostliny a zvířata. Dokázal použít nátlak na celý dav. A právě kvůli používání těchhle svých schopnosti začal trpět depresemi zbláznil se.
A aby to všechno bylo ještě podivněji, všichni neustále titulovali jeho strážkyni jako „stínem políbenou“. Ten výraz mi vrtal hlavou už od chvíle, kdy jsem ho zaslechla poprvé…
„Ty jsi stínem políbená! Musíš se o ni postarat!“
Profesorka Karpová na mě křičela ta slova, držela mě za košili a cloumala se mnou. To se stalo v noci před dvěma lety, když jsem v hlavní části vyšší školy vracela knihu. Už bylo skoro po večerce a všude bylo prázdno. Zaslechla jsem nějaký rozruch a pak se zpoza rohu vynořila profesorka Karpová se svým šíleným pohledem.
Připlácla mě ke zdi a pořád mě držela. „Chápeš to?“
Uměla jsem se bránit, takže bych ji nejspíš dokázala odstrčit, ale byla jsem v šoku a úplně strnulá. „Ne.“
„Jdou si pro mě. Pro ni taky přijdou.“
„Kdo?“
„Musíš chránit Lissu. Čím víc to používá, tím je to horší. Zastav ji. Rose. Zastav ji, než si toho všimnou a odvedou ji pryč. Dostaň ji odtud.“
„Já... co tím myslíte? Dostat ji... pryč z Akademie?“
„Ano! Musíte odejít. Jste spolu svázané. Je to na tobě. Odveď ji z tohohle místa.“
Mluvila jako cvok. Nikdo neopouštěl Akademii. Když mě tam tak držela a zírala mi do očí, začala jsem se cítit divně. Mysl mi zastřel podivný pocit To, co říkala, najednou znělo tak rozumně, Jako ta nejrozumněji věc na světě. Ano. Musela jsem dostat Lissu odtud, vzít ji...
V chodbě se ozvaly kroky a po chvíli se za rohem vynořila skupinka strážců. Nepoznala jsem je; nebyli ze školy. Odtrhli ji ode mě a ona kolem sebe začala mlátit rukama. Někdo se mě ptal, jestli jsem v pořádku, ale já jenom dál sledovala profesorku Karpovou.
„Nedovol jí používat její schopností!“ křičela, „Zachraň ji před ní samotnou!“
Strážci mi pak vysvětlili, že jí nebylo dobře, a tak ji vzali na místo, kde se uzdraví. Ujistili mě, že bude v bezpečí a že o ni bude dobře postaráno. Mohla se vyléčit.
Jenže se nevyléčila.
Když se mé myšlenky vrátily zpět do přítomnosti, koukala jsem na knihy a snažila se všechno si to nějak poskládat dohromady. Lissa. Profesorka Karpová. Svatý Vladimír.
Co bych měla dělat?
Někdo mi zabušil na dveře, až jsem nadskočila leknutím. Kvůli mému postihu mě nikdo nenavštěvoval, ani personál. Když jsem dveře otevřela, spatřila jsem za nimi stát Masona.