Vampýrská Akademie 1 (Kapitola 23)
Nikdy dřív mi nedělalo takové problémy zůstat mimo Lissinu hlavu, jenže je pravda, že jsme nikdy neprocházely ničím podobným. Zatímco jsem běžela lesem, síla jejích myšlenek a pocitů mě strhávala do sebe.
Prodírali jsme se Christianem křovím a od chaty jsme se vzdalovali. Kéž by tak Lissa zůstala uvnitř. Líbilo by se mi, kdybych mohla jejíma očima sledovat ten vpád. Jenže to už bylo bezpředmětné. Při běhu se mi vyplatilo, že mě Dimitrij neustále nutil běhat kolečka. Byla jsem vytrvalá. Lissa nepostupovala moc rychle, cítila jsem, jak se vzdálenost mezi námi zkracuje, což mi dodávalo přesnější informaci o tom, kde se zrovna nachází. Christian se mnou nedokázal udržet krok. Začala jsem zpomalovat, aby mi stačil, ale brzy jsem si uvědomila, jaká je to hloupost.
On taky. „Běž,“ vypravil ze sebe bez dechu a mávl rukou. Když jsem doběhla na místo, o němž jsem byla přesvědčená, že je tak blízko, že mě může Lissa uslyšet, zakřičela jsem její jméno. Doufala jsem, že se otočí. Namísto toho se ale ozvalo několikeré zavytí a zaštěkání.
Psychopsi. Samozřejmě. Viktor přece říkal, že s nimi lovil; dokázal ta zvířata ovládat. V tu chvíli mi došlo, proč si nikdo z Akademie nevzpomíná, že by za mnou a za Lissou poslali psychopsy, když jsme byly v Chicagu. Akademie to nezařídila; byl to Viktor.
Asi o minutu později jsem zjistila, kde se Lissa krčí u stromu. Z toho, jak vypadala a jaké měla pocity, jsem usoudila, že nejspíš měla už dávno omdlít. Při vědomí se držela jen silou vůle. Oči měla dokořán otevřené a v obličeji byla úplně bledá. V hrůze zírala na čtyři psychopsy, kteří ji zahnali do kouta. Došlo mi, že svítí slunce, takže Lissa i Christian se musejí vypořádat s další překážkou.
„Hej!“ zakřičela jsem na psy, abych přilákala jejich pozornost. Viktor je musel poslat, aby ji chytili, ale já doufala, že vycítí další hrozbu a zareagují na ni - obzvláště od dhampýra. Psychopsi nás nesnášejí stejně jako jakákoli jiná zvířata.
Otočili se ke mně. Z tlam s vyceněnými zuby jim odkapávaly sliny. Podobali se vlkům, až na to, že měli hnědou srst a oči jim plály jako ohně. Nejspíš jim přikázal, aby jí neublížili, ale ohledně mě žádné instrukce neměli.
Vlci. Jako na hodině o chování zvířat. Co říkala profesorka Meissnerová? Mnoho střetů probíhá kvůli síle vůle? Vybavila jsem si to a snažila se zaujmout postoj alfa jedince, i když jsem nemyslela, že mi na to skočí. Každý z nich měl nade mnou převahu. A samozřejmě měli i převahu početní. Ne, ti se jen tak něčeho nevyděsí.
Snažila jsem se namluvit si, že jde jen o další přátelský souboj s Dimitrijem. Zvedla jsem ze země klacek, který měl asi stejnou velikost i váhu jako baseballová pálka. Akorát jsem ho stihla pevně sevřít v rukou, když na mě skočili dva psi. Zabořili do mě tesáky i drápy, ale já si vedla překvapivě dobře, jelikož jsem si vybavovala všechno, co jsem se za poslední dva měsíce naučila o boji s větším a silnějším protivníkem.
Nechtěla jsem jim ublížit. Na to mi moc připomínali obyčejné psy. Jenže to bylo kdo s koho - já, nebo oni - a instinkt přežít zvítězil. Jednoho z nich jsem shodila na zem, kde jsem ho tloukla tak dlouho, dokud nebyl mrtvý nebo v bezvědomí, nevěděla jsem. Ten druhý na mě nepřestával útočit, byl rychlý a vzteklý. Jeho druhové vypadali, že mu každou chvíli přispěchají na pomoc, ale vtom na scénu vpadl jejich další protivník. Christian.
„Padej odtud,“ ječela jsem na něj a při tom jsem se snažila ze sebe setřást psychopsa, který mi zarýval drápy do holé nohy tak, že jsem málem upadla. Pořád jsem na sobě měla šaty, jen boty na podpatcích jsem si sundala už před hodnou chvílí.
Jenže Christian, jako jakýkoli jiný zamilovaný blázen, neposlechl. Taky popadl klacek a rozmáchl se jím proti jednomu psovi. Ze dřeva vyšlehly plameny. Psychopes couvl, stále podléhal Viktorovým rozkazům, ale ohně se bál.
Čtvrtý pes uhnul před tou pochodní a ocitl se za Christianem. Chytrá potvůrka. Vrhl se Christianovi na záda. Klacek Christianovi vypadl z rukou a oheň okamžitě uhasl. Oba psi se v ten moment vrhli na ležící postavu. Dodělala jsem svého psa - zase mi bylo zle z toho, co jsem udělala - a přesunula se k dalším dvěma. Uvažovala jsem, jestli mám ještě dost síly na to, abych se s nimi vypořádala.
Ale nemusela jsem. Záchrana se objevila v podobě Alberty, která se vynořila mezi stromy.
V ruce měla pistoli a bez váhání oba psychopsy zastřelila. Vůči Strigojům jsou střelné zbraně neúčinné, ale na jiná stvoření? Pistole jsou vyzkoušené a spolehlivé. Psi se přestali hýbat a skáceli se vedle Christianova těla.
A Christianovo tělo...
Všechny tři jsme se k němu vydaly - Lissa i já jsme se skoro plazily. Jak jsem ho uviděla, musela jsem se podívat jinam. Žaludek se mi zhoupl a stálo mě hodně úsilí, abych se nepozvracela. Ještě nebyl mrtvý, ale vypadalo to, že už moc dlouho žít nebude.
Lissa ho sledovala rozšířenýma očima s šíleným pohledem. Váhavě k němu natáhla ruku, ale pak ji zase spustila.
„Nemůžu,“ vypravila ze sebe slabým hlasem. „Už na to nemám sílu.“
Alberta ji s tvrdým, ale zároveň soucitným výrazem jemně zatahala za ruku. „Pojďte, princezno. Musíme se odtud dostat. Pošleme pro pomoc.“
Otočila jsem se zpátky k Christianovi a přinutila se na něj dívat. Uvědomila jsem si, jak moc na něm Lisse záleží.
„Liss,“ oslovila jsem ji váhavě. Podívala se na mě, jako by zapomněla, že tam taky jsem. Beze slova jsem si odhrnula vlasy z krku a naklonila hlavu na stranu.
Chvilku na mě zírala s prázdným výrazem; pak jí to došlo a oči se jí rozzářily pochopením.
Její tesáky, které skrývala za svým hezkým úsměvem, se mi zahryzly do krku a ze rtů mi sklouzlo zasténání. Neuvědomovala jsem si, jak moc mi to chybí, ta sladká krásná bolest následovaná skvostnou nádherou. Pocítila jsem blaženost. Točila se mi hlava. Naplňovala mě radost. Jako ve snu.
Nepamatuju si přesně, jak dlouho ze mě Lissa pila. Zřejmě moc dlouho ne. Nikdy by ji ani nenapadlo, že by z někoho vypila tolik krve, aby ho to zabilo a z ní se tak stala Strigojka. Když skončila, Alberta mě musela zachytit, abych se nesvalila.
Jako ve snách jsem pozorovala Lissu, jak se sklání nad Christianem a pokládá na něj ruce. V dálce jsem slyšela, jak se k nám lesem prodírají ostatní strážci.
Uzdravování nedoprovázela žádná záře ani ohňostroje. Všechno, co se odehrávalo mezi Lissou a Christianem, bylo neviditelné. Endorfiny, které se mi vyplavily do krve tím kousnutím, jen znásobily moje spojení s Lissou. Vybavila jsem si, jak při Viktorově uzdravování musela vytvořit ty překrásné barvy a hudbu.
Přímo před mýma očima se stal zázrak a Alberta zalapala po dechu. Christianovy rány se zavřely. Krev vyschla. Do tváří se mu vrátila barva - aspoň obvyklá zdravá barva pro Moroje. Zamrkal, a když oči otevřel, znovu se do nich vrátil život. Zadíval se na Lissu a usmál se. Jako kdyby sledoval pohádku od Walta Disneyho.
Pak jsem pravděpodobně omdlela, protože nic dalšího už si nepamatuju.
♦ ♦ ♦
Nakonec jsem se probudila v nemocnici na Akademii, kde do mě dva dny cpali tekutiny a cukr. Lissa u mě zůstávala skoro celou tu dobu a události kolem jejího únosu se pomalu začínaly vyjasňovat.
Musely jsme říct Kirové a několika málo dalším o Lissiných schopnostech a o tom, jak uzdravila Viktora, Christiana a mě taky. Ty zvěsti byly pro všechny šokující, ale nakonec souhlasili, že je třeba to utajit před zbytkem školy. Nikoho ani nenapadlo odvést Lissu pryč tak jako profesorku Karpovou.
Většina studentu sice věděla, že to byl Viktor Daškov, kdo unesl Lissu Dragomirovou, ale nevěděli proč. Někteří ze strážců zemřeli, když je napadla Dimitrijova parta - strašná škoda, když je i tak strážců málo. Viktor byl nyní ve škole držen pod dozorem čtyřiadvacet hodin denně sedm dní v týdnu a čekal na královský regiment strážců, kteří ho odvezou pryč. Postavení morojských vládců je možná ve srovnání s mnohem většími vládami v jiných zemích jen symbolické, nicméně Morojové mají svůj justiční systém a já slyšela o morojských vězeních. Na takovém místě bych se tedy ocitnout nechtěla.
A Natalie... To bylo ošemetnější. Pořád byla nezletilá, ale napomáhala svému otci. Přinášela mrtvá zvířata a neustále sledovala Lissino chování — i před tím, než jsme utekly. Specializovala se na živel země, stejně jako Viktor, a způsobila, že ztrouchnivěla ta lavička a já si zlomila kotník. Poté, co mě viděla, jak jsem zadržela Lissu, aby nezachránila tu holubici, ona a Viktor si uvědomili, že musí zranit mě, aby se k ní dostali - byla to jejich jediná možnost, jak ji přimět zase léčit. Natálie prostě jen čekala na dobrou příležitost. Zatím nebyla nikde zavřená nebo tak něco a vedení Akademie nevědělo, co s ní. Jen čekali, až přijde královský rozkaz.
Nemohla jsem si pomoct a litovala jsem jí. Byla tak neohrabaná a poddajná. Mohl s ní manipulovat každý, natožpak její otec, jehož milovala a od kterého toužila získat jeho pozornost. Udělala by cokoli. Dokonce se proslýchalo, že stála před vazbou, kde jejího otce drželi, a křičela, aby jí ho dovolili navštívit. Odmítli a odehnali ji pryč.
Mezitím jsme se s Lissou opět vrátily k našemu přátelství, jako by se nic nestalo. Přitom se toho v jejím světě událo tolik, po všem tom rozruchu a dramatech se zdálo, že jí konečně došlo, co je pro ni důležité. Rozešla se s Aaronem. Určitě to udělala hezkým způsobem, ale pro něj to stejně muselo být těžké. Teď už ho vlastně odkopla podruhé. Vzhledem k tomu, že jeho předchozí přítelkyně ho podváděla, celkově to otřáslo jeho sebedůvěrou.
Lissa bez váhání začala chodit s Christianem, aniž by se starala o dopad, jaký to bude mít na její pověst. Chvíli mi trvalo, než mi to došlo, když jsem je spolu vídala mezi lidmi, jak se drží za ruce. On taky vypadal, jako by tomu pořád nemohl uvěřit. Naši spolužáci byli natolik ohromeni, že to zatím ještě vůbec nechápali. Sotva začali brát na vědomí jeho existenci, natož aby se vyrovnali s tím, že teď chodí s někým, jako je Lissa.
Můj milostný život nebyl zdaleka tak růžový jako ten její - pokud se to vůbec dalo nazvat milostným životem. Dimitrij mě v nemocnici nenavštěvoval a naše tréninky byly dočasně pozastaveny. Až čtvrtý den po Lissině únosu jsem ho potkala v tělocvičně. Byli jsme tam sami.
Musela jsem se vrátit pro svoje věci na cvičení, a jakmile jsem ho spatřila, strnula jsem. Nedokázala jsem ani promluvit. Chystal se kolem mě projít, ale pak se zastavil.
„Rose...“ začal po několika nepříjemných okamžicích. „Musíš nahlásit, co se stalo. S námi.“
Dlouho jsem čekala, až si s ním promluvím, ale zrovna takovou konverzaci jsem si nepředstavovala.
„To nemůžu udělat. Vyhodí tě. Nebo něco horšího.“
„Měli by mě vyhodit. To, co jsem udělal, bylo špatné.“
„Nemohls tomu zabránit. Bylo to kouzlo...“
„Na tom nesejde. Bylo to špatné. A hloupé.“
Špatné? Hloupé? Skousla jsem si ret a do očí se mi začaly drát slzy. Rychle jsem se pokusila o sebeovládání. „Podívej, o nic nejde.“
„Ale jde! Zneužil jsem tě.“
„Ne,“ namítla jsem vyrovnaně. „Tos neudělal.“
Z mého hlasu muselo zaznívat něco víc, protože se mi s hlubokou vážností zadíval do očí.
„Rose, jsem o sedm let starší než ty. Za deset let to nebude znamenat tolik, ale teď je ten rozdíl obrovský. Jsem dospělý. Ty jsi dítě.“
Au. Trhla jsem sebou. Kdyby mě praštil, bylo by to jednodušší.
„Nepřišlo mi, že si myslíš, že jsem dítě, když jsme spolu byli v posteli.“
Teď sebou trhl on. „To jenom proto, že tvoje tělo... Fajn, ale to z tebe nedělá dospělou. Žijeme ve dvou rozdílných světech. Žil jsem sám, protloukal jsem se světem. Rose, zabíjel jsem lidi, ne zvířata. A ty... ty právě začínáš. Tvůj život se točí kolem domácích úkolů a oblečení a tancovaček.“
„Myslíš, že to je všechno, o co se zajímám?“
„Ne, jistěže ne. Ne úplně. Ale to všechno je součástí tvého světa. Pořád ještě rosteš a přicházíš na to, kdo vlastně jsi a co je pro tebe důležité. Musíš v tom pokračovat. Musíš být s kluky tvého věku.“
Nestála jsem o kluky svého věku. Ale to jsem neřekla. Neřekla jsem nic.
„I když se rozhodneš to neoznámit, musíš pochopit, že to byla chyba. A už se to nikdy nestane,“ dodal.
„Protože jsi pro mě moc starý? Protože je to nezodpovědnost?“
Jeho výraz byl dokonale nicneříkající „Ne. Protože se o tebe tímhle způsobem nezajímám.“
Zírala jsem. To odmítnutí bylo hlasité a jasné. Všechno z té noci, všechno, o čem jsem věřila, že je krásné a významné, se teď obrátilo v prach přímo před mýma očima.
„Stalo se to jedině kvůli tomu kouzlu. Rozumíš?“
Ponížená a naštvaná už jsem ze sebe nechtěla dělat vola a hádat se nebo škemrat. Jen jsem pokrčila rameny. „Jo. Rozumím.“
Zbytek dne jsem měla mizernou náladu. Lissiny a Masonovy pokusy vytáhnout mě z mého pokoje jsem nebrala na vědomí. Byla to ironie, že jsem chtěla zůstat uvnitř. Na Kirovou udělal můj výkon v záchranné akci takový dojem, že mi zrušila domácí vězení.
Následující den před vyučováním jsem zašla tam, kde drželi Viktora. Na Akademii byly celkem milosrdně zamřížované cely, které na chodbě hlídali dva strážci. Musela jsem je tak trochu oblafnout, aby mě pustili dovnitř a dovolili mi promluvit s Viktorem. Ani Natálie s ním nesměla mluvit. Ale jeden ze strážců byl ten, co s námi jel v teréňáku, a viděl mě, jak jsem vypadala během Lissina mučení. Řekla jsem mu, že se musím Viktora zeptat, co Lisse provedl. Byla to lež, nicméně strážci mi na to skočili a litovali mě. Dali mi pět minut na rozhovor a diskrétně vycouvali do takové vzdálenosti, aby nás viděli, ale neslyšeli.
Jak jsem tak stála před Viktorovou celou, nemohla jsem uvěřit, že jsem ho kdy mohla litovat. Pohled na jeho nové a zdravé tělo mě popuzoval. S překříženýma nohama seděl na úzké posteli a četl si. Když uslyšel, že se blížím, vzhlédl.
„Rose, to je ale milé překvapení. Tvoje vynalézavost mě nikdy nepřestane udivovat. Nemyslel jsem, že by mi povolili nějakou návštěvu.“
Založila jsem si ruce a snažila se působit jako strážce v totálním nasazení. „Chci, abys zrušil to kouzlo. Skonči to.“
„Co tím myslíš?“
„Kouzlo, který jsi uvrhl na mě a na Dimitrije.“
„To kouzlo už skončilo. Samo se vyčerpalo.“
Zavrtěla jsem hlavou. „Ne. Pořád na něj myslím. Pořád chci...“
Když jsem nedokončila větu, vědoucně se usmál. „Má drahá, to už v tobě bylo dávno před tím, než jsem to kouzlo použil.“
„Nebylo to takový. Ne tak strašný.“
„Možná sis to neuvědomovala. Ale všechno ostatní..., ta přitažlivost - fyzická i duševní -, už byla v tobě. A v něm taky. Jinak by to nezabralo. To kouzlo nepřineslo nic nového - pouze odstranilo zábrany a posílilo city, které jste k sobě chovali i tak.“
„Lžeš. Řekl, že ke mně nic necítí.“
„Lže. Můžu ti říct, že v opačném případě by to kouzlo nefungovalo. A upřímně - on by to měl dobře vědět. Neměl právo dovolit si cítit něco takového. U tebe se to ještě dá omluvit, vždyť jsi teprve studentka. Ale on? Měl se víc ovládat a skrývat svoje city. Natálie to viděla a hned mi to pověděla. Párkrát jsem vás spolu pozoroval i já sám a taky mi to bylo jasné. To mi dalo dokonalou možnost, jak vás oba zabavit něčím jiným.
Vložil jsem do náhrdelníku kouzlo na vás oba a vy jste udělali zbytek.“
„Jseš úchylnej bastard, žes mi to provedl a jemu taky. A Lisse.“
„Nelituju ničeho, co jsem s ní udělal,“ prohlásil a opřel se o zeď. „Udělal bych to znovu, kdybych mohl. Věř si, čemu chceš, ale svoje lidi mám rád. To, co jsem chtěl udělat, bylo v jejich nejlepším zájmu. A teď? Těžko říct. Nemají žádného vůdce, žádného opravdového vůdce. Nikdo za to nestojí.“ Naklonil ke mně hlavu a uvažoval. „Vasilisa by klidně mohla být dobrou vládkyní - pokud by dokázala něčemu opravdu věřit a vymanila by se z vlivu éteru. ]e to ironie, vážně. Éter dokáže někoho zformovat, aby se z něj stal vůdce, ale zároveň ničí osobnost dotyčného. Ten strach, deprese a nejistota jsou tak silné, že drží její skutečnou sílu ukrytou hluboko v ní. Pořád má v sobě ale krev Dragomirů, což není nic bezvýznamného. A samozřejmě má také tebe, svou stínem políbenou strážkyni. Kdoví? Možná nás jednou překvapí.“
„Stínem políbená?“ A bylo to tu zas, stejně mě nazvala i profesorka Karpová.
„Byla jsi políbená stíny. Vstoupila jsi do Smrti, přešla jsi na druhou stranu a vrátila se. Myslíš, že něco takového nezanechá na tvé duši stopy? Máš lepší smysl pro život a svět - mnohem větší, než mám já -, i když si to neuvědomuješ. Mělas být mrtvá. Vasilisa se dotkla Smrti, aby tě přivedla zpátky, a navždy tě připoutala k sobě. Vlastně jsi byla v objetí Smrti a v hloubi duše si to budeš vždycky pamatovat, budeš lnout k životu a ke všemu, co nabízí. Proto jsi tak nezodpovědná v tom, co děláš. Nepotlačuješ svoje pocity, vášeň, vztek. To z tebe dělá pozoruhodnou osobnost. A také tě to činí nebezpečnou.“
Nevěděla jsem, co na to říct. Nezmohla jsem se na slovo a zdálo se, že jeho to těší.
„To také vytvořilo vaše pouto. Její pocity se z ní vždycky draly ven, do jiných lidí. Většina z těch lidí je ale nedokáže vstřebat, jedině když Vasilisa směruje své myšlenky přímo k nim a provádí nátlak. Ty máš ale mysl výjimečně citlivou na mimosmyslové vnímání - konkrétně na ni.“ Povzdechl, téměř až šťastně, a já si vzpomněla, jak jsem četla, že Vladimír zachránil Annu před smrtí. To muselo vytvořit jejich pouto. „Ano, tahle směšná Akademie nemá ani tušení, co je ve vás. Udělal bych z tebe součást své královské stráže, až bys byla starší.“
„Nikdy bys neměl královské strážce. Nemyslíš že by se všichni nemálo podivovali nad tím tvým zázračným uzdravením? I kdyby nikdo nepřišel na to, jak to bylo s Lissou, Taťána by tě nikdy nejmenovala králem.“
„Možná máš pravdu, ale na tom už stejně nezáleží. Občas je nezbytné vyjít ven a vyšlapat cesty. Myslíš, že Kenneth je jediný Moroj, který mě následuje? Ty největší a nejúčinnější revoluce často začínají velice tiše, skryté ve stínech.“ Probodl mě pohledem. „Pamatuj na to.“
Od vchodu do vazby se ozvaly podivné zvuky a já se zadívala směrem, jakým jsem sem vešla. Strážci, kteří mě pustili dovnitř, byli pryč. Zpoza rohu jsem slyšela rachot a dupání. Zamračila jsem se a otočila, abych měla lepší výhled.
Viktor se postavil. „Konečně.“
Strach mi projel páteří - aspoň do té doby, než zpoza rohu vyšla Natálie.
Přestože jsem trénovala a učila se o zvyklostech Strigojů a o tom, jak se jim bránit, ve skutečnosti jsem nikdy žádného neviděla. Bylo to děsivější, než jsem čekala.
Když se na mě vrhla tentokrát, už jsem byla připravená. Tak trochu. Couvla jsem a uhnula z jejího dosahu, při čemž jsem uvažovala, jakou mám asi šanci. Vzpomněla jsem si na Dimitrijovo vtipkováni o Strigojích v nákupním centru. Žádný stříbrný kůl. Nic, čím bych jí mohla useknout hlavu. Žádný způsob, jak ji zapálit. Útěk se nakonec skutečně zdál jako ta nejlepší možnost, jenže ona mi blokovala cestu.
Připadala jsem si k ničemu, jen jsem couvala chodbou, zatímco ona postupovala proti mně a její pohyby byly mnohem ladnější než za života.
Potom, také rychleji, než jak se pohybovala zaživa, vyskočila, popadla mě a třískla mi hlavou o zeď. V lebce mi explodovala bolest a uvědomila jsem si, že to, co cítím vzadu v puse, je krev. Zběsile jsem s Natálií bojovala a snažila se nějak bránit, ale bylo to jako být na cracku a bojovat s Dimitrijem.
„Má drahá,“ zamumlal Viktor, „snaž se ji nezabít, pokud nebudeš muset. Možná ji budeme později ještě potřebovat.“
Natálie přerušila svůj útok, čímž mi poskytla chviličku na další vycouvání, ale nespouštěla mě přitom z očí. „Pokusím se ji nezabít.“ Z jejího hlasu zazníval skeptický tón. „Teď běž odtud. Sejdu se s tebou, až tady budu hotová.“
„Nemůžu tomu uvěřit!“ křičela jsem za ním. „Z vlastní dcery jsi udělal Strigojku?“
„Poslední možnost. Nezbytná oběť pro mnohem větší dobro. Natálie to chápe.“ Odešel.
„Vážně to chápeš?“ Doufala jsem, že ji dokážu zastavit tím, že s ní budu mluvit, přesně jako ve filmech. A taky jsem doufala, že moje otázka zamaskuje to, jak strašně jsem vyděšená. „Chápeš? Bože, Natálie. Ty... ty ses změnila. Jen proto, že ti to řekl?“
„Můj otec je vynikající muž,“ odpověděla. „On zachrání Moroje před Strigoji.“
„Zbláznila ses?“ vyjekla jsem. Zase jsem couvala a náhle jsem narazila zády do zdi. Zaryla jsem do ní nehty, jako bych se tudy mohla prokopat ven. ,,Teď jsi Strigojka ty.“
Pokrčila rameny a vypadala skoro jako ta stará Natálie. „Musela jsem to udělat, abych ho odtud dostala, než přijdou ti druzí. Jeden Strigoj kvůli záchraně všech Morojů. To za to stojí, stojí to za to vzdát se slunce a magie.“
„Ale budeš chtít Moroje zabíjet! Nedokážeš si pomoct.“
,,On mi pomůže, abych se ovládala. A když ne, pak mě budou muset zabít.“ Natáhla ruce a chytila mě za ramena. Zachvěla jsem se, s jakou lehkostí mluvila o vlastní smrti. Bylo to skoro stejně snadné a obyčejné, jako když uvažovala o mojí smrti.
„Jsi šílená. Tolik ho mít ráda nemůžeš. Nemůžeš vážně...“
Znovu mě hodila proti zdi, a když jsem se tentokrát sesula k zemi, měla jsem dojem, že už nevstanu.Viktor jí řekl, aby mě nezabila..., ale dívala se na mě tak, že mi bylo jasné, že by mě zabila s největší radostí. Chtěla ze mě pít; ten hlad byl v ní. To už byl způsob Strigojů. Uvědomila jsem si, že jsem s ní neměla mluvit. Zaváhala jsem, přesně jak mě Dimitrij varoval.
A pak najednou byl tady, běžel chodbou jako Smrt v kovbojském kabátu.
Natálie se prudce otočila. Byla rychlá, strašně rychlá. Ale Dimitrij byl taky rychlý a vyhnul se jejímu útoku. Vyzařovala z něj síla a moc. S hrůznou fascinací jsem je sledovala, jak se pohybují, krouží kolem sebe jako partneři při smrtícím tanci. Byla silnější než on, to bylo jasné, jenže se stala Strigojkou teprve nedávno. Když získáte superschopnosti, ještě to neznamená, že je umíte používat.
Dimitrij ale svoje schopnosti používat rozhodně uměl. Poté, co oba zasadili a schytali několik zběsilých ran, přistoupil k dalšímu kroku. Stříbrný kůl se v jeho ruce zatřpytil jako blesk a pak se vyrazil vpřed - do jejího srdce. Dimitrij ho z ní vytáhl a s netečným výrazem odstoupil, zatímco Natálie ječela a hroutila se. Po několika děsivých okamžicích se přestala hýbat
Pak rychle přistoupil ke mně, sklonil se a popadl mě do náruče. Vstal a nesl mě, jako když jsem si poranila kotník.
„Soudruhu,“ vypravila jsem ze sebe unaveným a ospalým hlasem. „Ohledně Strigojů jsi měl pravdu.“ Svět začal zhasínat a víčka mi klesla.
„Rose. Rozo. Otevři oči.“ Nikdy jsem z jeho hlasu neslyšela takové napětí, takové zoufalství. „Neusni mi tu. Ještě ne.“ Zamžourala jsem na něj, jak mě vynášel z budovy a skoro až běžel na kliniku. „Měl pravdu?“
„Kdo?“
„Viktor... Říkal, že by to nefungovalo. Ten náhrdelník.“ Začala jsem zase odplouvat, ztrácela jsem se v černotě vlastní mysli. Ale Dimitrij mě přivedl zpátky k vědomí.
„Co myslíš?“
„To kouzlo. Viktor říkal, žes mě musel chtít..., žes musel mít o mě zájem..., aby to fungovalo.“ Když na to nic neřekl, pokusila jsem se ho chytit za košili, ale prsty jsem měla příliš slabé. „Chtěl jsi mě?“
Promluvil zastřeným hlasem. „Ano, Rozo. Opravdu jsem tě chtěl. A chci tě pořád. Přál bych si..., abychom mohli být spolu.“
„Tak proč jsi mi potom lhal?“
Došli jsme na kliniku a jemu se podařilo otevřít dveře, aniž by mě postavil na zem. Jakmile vešel dovnitř, začal křičet, aby mi někdo pomohl.
„Proč jsi lhal?“ zeptala jsem se znovu.
Pořád mě držel v náručí a díval se na mě. Slyšela jsem, jak se k nám blíží kroky a hlasy.
„Protože spolu nemůžem být.“
„Kvůli tomu věkovýmu rozdílu, jo?“ dotázala jsem se. „Nebo proto, že jsi můj učitel?“
Jedním prstem mi něžně otřel slzu, která mi stékala po tváři. „To taky,“ řekl. „Ale navíc... ty a já... jednou budeme oba Lissinými strážci. Musím ji chránit, ať to stojí, co to stojí. Jestli přijde banda Strigojů, musím Lissu chránit vlastním tělem.“
„To vím. Tohle samozřejmě musíš udělat.“ Před očima se mi roztančily černé jiskřičky. Zase jsem omdlévala.
„Ne. Kdybych si dovolil milovat tě, nechránil bych ji vlastním tělem, tím bych totiž chránil tebe.“
Lékařský tým dorazil a sebral mě z jeho náruče.
A tak jsem dva dny po svém propuštění skončila zpátky na klinice. Už potřetí během dvou měsíců, co jsme byly zpátky na Akademii. To musel být nějaký rekord. Určitě jsem měla otřes mozku a patrně i vnitřní krvácení, ale to se nikdy nezjistilo. Když je vaše nejlepší kamarádka zatraceně dobrá léčitelka, tak nějak se o tyhle věci nemusíte starat.
Přesto jsem tam ale musela pár dní zůstat. Ale Lissa a její nový přítel Christian byli u mě skoro pořád, když zrovna neměli vyučování. Díky nim ke mně pronikaly útržky světa venku. Dimitrij zjistil, že je v kampusu Strigoj, když objevili Nataliinu oběť mrtvou a úplně bez krve; ze všech lidí to byl právě profesor Nagy. Byla to překvapivá volba, ale jelikož byl starší, nemusela s ním tolik bojovat. Už nás nečekalo žádné Slovanské umění. Strážci ve vazbě byli sice zranění, ale ne mrtví. Prostě je jen pomlátila, stejně jako mě.
Viktora našli a znovu zadrželi, když se pokoušel uniknout z kampusu. Byla jsem ráda, i když to znamenalo, že Natálie se obětovala pro nic za nic. Povídalo se, že Viktor vůbec nevypadal vyděšeně, když pro něj přišli královští strážci, kteří ho odvedli pryč. Celou dobu se jen usmíval, jako by znal nějaké tajemství, které všem ostatním uniká.
Potom se život vrátil jakž takž do normálu. Lissa už se přestala řezat. Doktorka jí předepsala antidepresiva nebo léky proti úzkosti, teď si nepamatuju, co z toho, ale každopádně se po tom cítila líp. O takových prášcích jsem nikdy nic nevěděla. Myslela jsem, že jsou po nich lidi oblblí a šťastní. Ale byly to prášky jako každé jiné, které měly něco napravit. Lissa po nich byla normální a vyrovnaná.
To bylo dobré, protože se teď musela vyrovnávat s dalšími věcmi. Jako třeba s Andrem. Nakonec uvěřila Christianově historce a pochopila, že Andre možná nebyl takový hrdina, jak si o něm vždycky myslela. Bylo to pro ni těžké, ale nakonec přijala, že měl své dobré i špatné stránky, jako máme všichni. To, co provedl Mie, ji trápilo, ale nezměnilo to nic na tom, že byl dobrým bratrem, který ji měl moc rád. A co bylo nejdůležitější, konečně se zbavila dojmu, že by měla být jako on, aby na ni mohla být její rodina pyšná. Mohla být sama sebou - což dokazovala denně ve vztahu s Christianem.
Škola se z toho všeho pořád nemohla vzpamatovat. Lisse to bylo jedno. Smála se tomu a ignorovala šokované a nevěřícné pohledy královských, kteří nemohli uvěřit, že chodí s někým z tak potupné rodiny. Ale ne všichni to brali takhle. Někteří, kteří ji poznali během její krátké společenské smršti, si ji oblíbili pro ni samotnou, žádný nátlak nebyl třeba. Líbila se jim její upřímnost a otevřenost a dávali jim přednost před těmi hrami, které hrála většina královských.
Spousta královských ji ignorovala a za jejími zády pomlouvala. Co ale bylo ze všeho nejvíc překvapující - Mia, přestože byla naprosto ponížena, se dokázala zase vrátit mezi pár svých královských kamarádů. To jen dokazovalo mou teorii. Nezůstala na dně dlouho. A když jsem kolem ní jednoho dne šla do třídy, zaregistrovala jsem první známky toho, že se už zase chce mstít. Postávala tam s několika dalšími lidmi a mluvila tak nahlas, že určitě chtěla, abych to slyšela.
„...dokonalý pár. Oba pocházejí z naprosto potupných a zavržených rodin.“
Zaťala jsem zuby, šla dál a sledovala její pohled namířený na Lissu s Christianem, kteří stáli opodál. Byli ztraceni ve vlastním světě a pohled na ně byl úchvatný - ona blond se světlou pletí, on modrooký a černovlasý. Nemohla jsem si pomoct a taky jsem se na ně dívala. Mia měla pravdu. Obě jejich rodiny byly potupeny. Taťána veřejně odsoudila Lissu, a i když nikdo „neobviňoval“ Ozerovy za to, co se stalo Christianovým rodičům, ostatní morojské královské rodiny si od nich dál držely odstup.
Ale Mia měla pravdu i v tom druhém. Lissa a Christian se k sobě dokonale hodili. Možná, že byli vyvrhelové, ale Dragomirové a Ozerové kdysi patřili k nejmocnějším vůdcům. Během té krátké doby, co byli ti dva spolu, se začali vzájemně ovlivňovat tak pozitivním způsobem, že se mohli klidně zařadit mezi své předky. On získal něco z jejích uhlazených společenských dovedností; ona se naučila ovládat své vášně. Čím víc jsem je sledovala, tím víc mi připadalo, že energie a spokojenost, která z nich vyzařuje, je téměř viditelná.
Ani se nikam nedrali.
Jak jsem tak o tom uvažovala, možná právě tohle spolu s Lissinou přívětivostí bylo to, co k ní táhlo lidi. Náš okruh společenských známostí se začal rozrůstat. Samozřejmě se k nám připojil Mason, který se nijak netajil tím, že má o mě zájem. Lissa si ze mě kvůli tomu dost utahovala a já vůbec nevěděla, co s ním mám dělat. Částečně jsem si říkala, že by bylo načase začít s ním vážně chodit, jenže zbytkem své bytosti jsem toužila po Dimitrijovi.
Ten se ke mně většinou choval tak, jak by každý očekával, že se bude učitel chovat ke studentce. Byl pohotový. Milý. Přísný. Chápavý. Náš vztah byl úplně normální, nikdo nemohl pojmout sebemenší podezření, že mezi námi k něčemu došlo - jen občas se naše pohledy setkaly. A jakmile jsem překonala svou počáteční emocionální reakci, došlo mi, že pokud se týká nás dvou, technicky vzato měl pravdu. Věkový rozdíl byl problém, ano, především proto, že jsem pořád byla studentka Akademie. Ale ta druhá věc, o níž se zmiňoval..., to mi nikdy nepřišlo na mysl. A mělo. Dva strážci, kteří by spolu chodili, by klidně mohli vzájemně odlákat svou pozornost od Moroje, kterého by měli chránit. Nemohli bychom dovolit, aby se tohle stalo, nemohli bychom riskovat její život kvůli svým touhám. Jinak bychom nebyli o nic lepší než strážce Badicových, který utekl. Jednou už jsem Dimitrijovi řekla, že na mých pocitech nezáleží. Ona je nejdůležitější.
Jen jsem doufala, že to budu moct dokázat.
„To je blbý s tím uzdravováním,“ pověděla mi Lissa.
„Hmm?“ Seděly jsme v jejím pokoji a předstíraly, že se učíme, zatímco moje myšlenky se týkaly pouze Dimitrije. Sice jsem ji náležitě poučila o zachovávání tajemství, ale neřekla jsem jí o něm ani o tom, jak blízko ztrátě panenství jsem se ocitla. Z nějakého důvodu jsem se nedokázala přimět k tomu, abych jí to řekla.
Odhodila učebnici dějepisu, kterou držela v ruce. „Že se musím vzdát uzdravování. A nátlaku.“ Jak vyslovila to druhé, zamračila se. Uzdravování bylo považováno za úžasný dar, který vyžadoval další bádání; nátlak se setkal s vážným pokáráním ze strany Kirové a profesorky Carmackové. „Totiž, teď jsem šťastná. Potřebovala jsem pomoct už před jak dlouhou dobou - v tom jsi měla pravdu. Jsem ráda, že beru ty prášky. Jenže Viktor měl taky pravdu. Už nemůžu dál používat éter. Ale pořád ho cítím... Chybí mi, že už se ho nemůžu dotknout.“
Tak docela jsem nevěděla, co na to říct. Takhle jsem ji měla radši. Když už jí nehrozilo šílenství, jako by byla zase celá, spokojená a pro každou zábavu, stejná jako Lissa, kterou jsem vždycky měla znala a měla ráda. Když jsem ji teď viděla, bylo snadné uvěřit tomu, co o ní říkal Viktor, že by se mohla stát vůdkyní. Připomínala mi její rodiče a Andreho - jak vyvolávali oddanost v každém, kdo je poznal.
„A to je další věc,“ pokračovala. „Říkal, že se toho nemůžu vzdát. Měl pravdu. Bolí to, když nemůžu používat magii. Občas to tak strašně chci.“
„Já vím,“ povzdechla jsem. Cítila jsem její bolest. Ty prášky utlumovaly její magické schopnosti, ale naše pouto ne.
„Pořád myslím na všechny věci, co bych mohla udělat, na všechny lidi, kterým bych mohla pomoct.“ Tvářila se lítostivě.
„Nejdřív musíš pomoct sama sobě,“ oznámila jsem jí odhodlaně. „Nechci, aby ti to zase ublížilo. To nedovolím.“
„Já vím. Christian říká to samý.“ Usmívala se jako nadopovaná, jako ostatně vždycky, když na něj pomyslela. Kdybych věděla, že se z nich stanou takoví zamilovaní idioti, asi bych tak netoužila po tom, aby se dali dohromady. „Nejspíš máte všichni pravdu. Lepší chtít používat magii a být normální, než ji používat a být magor. Nic mezi tím nejde.“
„Ne,“ připustila jsem. „Co se tohohle týče, tak ne.“
A pak, zničehonic, mě něco napadlo. Bylo něco mezi tím. Připomněla mi to Nataliina slova. To za to stojí, stojí to za to, vzdát se slunce a magie.
Magie.
Profesorka Karpová se nestala Strigojkou proto, že se zbláznila. Stala se Strigojkou proto, aby si zachovala duševní zdraví. Když se někdo stane Strigojem, úplně ho to odřízne od možnosti používat magii. Necítí to. Už po tom netouží. Dívala jsem se na Lissu a začínala se o ni bát. Co když jí to taky dojde? Chtěla by to taky udělat? Ne, uvědomila jsem si okamžitě. Tohle by Lissa nikdy neudělala. Na to byla moc silná osobnost, moc morální. A dokud bude brát ty prášky, bude uvažovat rozumně, což ji odradí od toho, aby provede něco tak drastického.
Ta myšlenka mě přesto dokopala k tomu, abych zjistila ještě jednu, poslední věc. Následujícího rána jsem zašla do kostela a v jedné z lavic čekala, až se objeví kněz.
„Ahoj, Rosemarie,“ pozdravil mě, zjevně překvapen. „Můžu pro tebe něco udělat?“
Vstala jsem. „Potřebuju se dovědět víc o svatým Vladimírovi. Přečetla jsem tu knihu, co jste mi dal, a taky pár dalších.“ O knihách ukradených z půdy kostela jsem se raději nezmínila. „Nikde se ale nepíše, jak zemřel. Co se stalo? Jak jeho život skončil? Byl nějak umučenej?“
Kněz povytáhl rozčepýřené obočí. „Ne. Zemřel v pokročilém věku. Klidně.“
„Určitě? Nestal se z něj Strigoj, ani nespáchal sebevraždu?“
„Ne, jistěže ne. Jak tě to napadlo?“
„No..., byl svatej a tak, ale taky byl tak trochu blázen, že jo? Četla jsem o tom. Myslela jsem, že ho třeba mohlo potkat něco takovýho.“
Tvářil se vážně. „Je pravda, že bojoval s démony šílenství po celý život. Byl to zápas a on někdy opravdu chtěl zemřít. Ale překonal to. Nedovolil jim, aby ho porazili.“
Zírala jsem na něj v úžasu. Vladimír nebral žádné prášky a zjevně dál používal magii.
„Jak? Jak to dokázal?“
„Silou vůle asi. Nu...“ Odmlčel se. „Bylo to tohle a Anna.“
„Stínem políbená Anna,“ zamumlala jsem. „Jeho strážkyně.“
Kněz přikývl. „Zůstávala s ním. Když byl čím dál slabší, ona ho držela nad vodou. Naléhala na něj, aby zůstal silný a nikdy se nepoddá val svému šílenství.“
Z kostela jsem vyšla jako omráčená. Anna to dokázala. Anna dokázala vést Vladimíra střední cestou a pomáhala mu konat zázraky, aniž by se Vladimír dočkal strašlivého konce. Profesorka Karpová takové štěstí neměla. Neměla strážce, s nímž by měla pouto. Neměla nikoho, kdo by ji podržel.
Lissa ano.
S úsměvem jsem si to namířila přes nádvoří k jídelně. Život mi teď připadal mnohem lepší, takový pocit už jsem neměla hodně dlouho. Můžeme to zvládnout, Lissa a já. Spolu to můžeme zvládnout.
Vtom jsem koutkem oka postřehla nějaký tmavý pohybující se tvar. Proletěl kolem mě a přistál na nedalekém stromě. Zastavila jsem se. Byl to havran, velký a divoký, s lesklým černým peřím.
Po chvilce jsem si uvědomila, že to není jen tak nějaký havran; byl to ten havran. Ten, kterého Lissa uzdravila. Žádný jiný pták by nepřistál tak blízko dhampýra. A žádný jiný pták by na mě nekoukal tak inteligentně a jako by mě znal. Nemohla jsem uvěřit, že je pořád tady. Mráz mi projel páteří a začala jsem couvat. Pak mi to došlo.
„Ty s ní máš taky pouto, že jo?“ zeptala jsem se, při čemž jsem si plně uvědomovala, že kdyby mě někdo uviděl, pomyslel by si, že jsem cvok. „Přivedla tě zpátky. Jsi stínem políbený.“
To byla hodně hustá záležitost. Natáhla jsem k němu ruku a tak napůl jsem doufala, že na ní přistane jako v nějaké dramatické scéně z filmu. Ale havran se na mě jen podíval, jako bych byla idiot, roztáhl křídla a odletěl.
Dívala jsem se za ním, jak odlétá do soumraku. Pak jsem se otočila a vydala se hledat Lissu. Z dálky jsem zaslechla krákání, které znělo skoro jako smích.